Je tady podzim, přátelé,
čas depresí...
...čas, který
snad ani úspěšný zemědělec,
vzdor hangárům plným řepy a
kukuřice, které mu přinesl,
nemůže
upřímně milovat.
A kdoví, třeba ano.
Nevím.
Mé srdce nevyrostlo v řepném lánu, ale kdesi na horách.
A tam podzim přináší hlavně olověné mraky nalité trakaři
a kravskými lejny,
a do duší nás horalů se vkrádá nostalgie a
stesk po mnohem bezstarostnějších
jarních a letních depresích.
Co je mi platné, že už léta v horách nebydlím a že jsem si
v úrodné nížině také nasysloval plný
sklep...
srdci neporučíš.
A co ty barvy,
náš milý poeto, co tvůj jemnocit... jako bych vás (a přesně vím které) slyšel
se ptát...
Ano, nejsem slepý, dovedu před tou krásou strnout v němém úžasu...
zrovna dnes - například - zuřivý vítr mi přilétl na dvůr utrhnout poslední
nádherný veliký bílý květ plaménku,
který...
ale nepředbíhejme.
Slíbil jsem přece, že napíšu, jaké bylo u nás léto, ne
?
Tak s chutí do toho. A protože léto pro mě začíná dnem,
kdy vmetu do skříně svetr se slovy "udav se s ním !" ***,
musíme se vrátit o celý
neuvěřitelný půlrok zpátky.
***rozuměj - už
ho nebudu potřebovat, ty jeden hnusný mole,
cos mi sežral
rukavice od holky, která... (vždyť ani, chudák, neuměla plést
!)
Tehdy se totiž
kapela po roce a půl konečně zase sešla u Michala v Černé Hoře,
aby 
začala zkoušet na blížící se jarní šňůru. Byl konec
dubna, ale nic tomu nenasvědčovalo, zejména teploty ne, poznali
jsme to
až 28.-ho, podle Pepových narozenin.
Bylo nám jasné, že
nemáme šanci za dva týdny nacvičit zbrusu nový koncert a
tak jsme se rovnou zaměřili na exhumaci starších, ještě starších
a již docela zapomenutých kousků. Každý napsal svůj seznam
písní, které by hrál rád a pak jsme vybrali ty, na kterých
jsme se shodli. A začali jsme to zkoušet, doslova. Bylo zábavné sledovat se navzájem při lovu ztracených tónů,
často i tónin, rytmických figurek, akordů, modulací
a - nač to zapírat - často celých slok.
Vzrušující práce !
Připadali jsme si
jako kroužek mladých paleontologů, kteří nalézají stále další
a další části obrovského dinosaura (Pane profesore, pane
profesore, tady je další obratel ! To musel být ale
ocas, viďte
…to snad ani není možný, že po světě běhalo takové hovado
!)
(Stálo by za
samostatnou studii porovnat, jak velký kus cesty vpřed - na rozdíl
od nás - urazily některé ty písně za dobu, kdy je
nikdo nehrál. Ale kdo by tomu rozuměl ?)
Kdo nezažil,
neuvěří, ale když se vám po pár dnech trápení začnou konečně
linout zpod rukou ty správné zvuky, je to jakoby se k vám po
letech vrátila milovaná (milující) bytost, kterou jste ztratili.
Je to opravdu skvělý pocit, být zase se svými písněmi… a být přitom s přáteli, kterými bychom se bez
nich asi nestali.
Posléze, asi po pěti dnech, když už znovunalezené kostry
mastodontů začaly
stát pevněji na
zadních, došlo i na písně
nové, a též na ty, které sice nové nejsou, ale na jevišti se
nikdy nehrály. Tyhle chvíle má ostatně asi každý muzikant
nejradši, protože tehdy se náhle z řemeslníka stává na
chvíli
architekt, a když to jen trošku umí, často i Umělec !
A tak jsme si to asi týden užívali a celé dny se hrálo,
až nám z toho trochu už i
hrabalo, jak se můžete přesvědčit kliknutím na známého
teroristu. Skončilo MS v hokeji (Bože, ta Kanada !), a po pár dnech
volna doma 
jsme sbalili kufry a vyrazili do světa.
Říkal jsem Karlovi (Jiříček,
manažer), že
není moc šťastné začínat šňůru festivalem, a navíc v půl
druhé v noci, ale argumentů pro bylo víc. Konopiště zvučili
naši (Jari a Hanýžka Horynovi) a bylo to po cestě do Rakovníka,
kde jsme druhého dne (lépe řečeno téhož dne) původně měli
začít. Karel, starý pragmatik, řekl dále (volně přeloženo)
„stejně už tam budou o půl druhé všichni mrtví, a Horyni si
aspoň vyzkoušejí ty nové vály“…
A tak
jo. Ale !
Už když pro mě večer přijel Pepa a ve dveřích místo
pozdravu zašeptal „nemůžu mluvit“, docela jsem znejistěl…
přece jen jsem na podobné akci už skoro tři roky nehrál. Cesta
po dálnici potmě v lijáku mě také nijak neuklidnila, a
trochu jsem ožil až když jsem viděl na Konopišti celou partičku
pohromadě. Karel (Macálka) je mi v podobných situacích velkou
oporou, což vnímám jsko dar z nebes.
Toho jen tak něco nerozháže, pochází totiž z Prahy. Objal
mě a povídá „Vlastíčku, já se tak těším, až to do nich
nakouříme“, a já pravím „Jozef umírá“, a on „tak si dáme
richtár Ovsin zomrel“, a tím to pro něj zhaslo. Dole v podpalubí
jsme
pak sehnali nějaké dva mladé doktory, kteří Pepovi v záchrance
píchli půllitr nějaké infúze a šli jsme hrát. Nesměle jsem ještě navrhl,
když jsem viděl ten liják, že bychom snad mohli vypustit ty dumky a
zahrát radši nějaké starší kravály, ale David rázně zavrtěl
hlavou „hovnóó, zahrajem to jak to umíme“. A tak jsme hráli,
nijak zvlášť špatně, ale liják bubnoval, nám na střechu,
lidem na deštníky a kapuce, Horynům na stánek nad pultem, a
tak, až na malé výjimky, nikdo nejspíš neslyšel nic. Když jsme
dohráli přídavek a stáli za jevištěm, potlesk už slábnul,
lidi byli totálně zmrzlí a vesměs měli dost, ale pořád ještě
bylo zřetelně slyšet skandování menších skupinek, které
nevypadaly na to, že by chtěly prodat kůži jen tak lacino… a
tak jsem se už už chystal, že tam ještě vlezu, když za námi přidrkotala
ve tváři již modrající Hanýžka, naše světluška, která celý
den běhala v tom ledovém dešti od zvuku k pódiu a zpět
a střídavě přikrývala plachtami bedny, zesilovače, spoje káblů
apod. …a tato žena, která vydrží dvakrát tolik, co nás zbylých
sedm mužů dohromady, pronesla potichu mezi cvakajícími zuby
„kluci, prosím, už ne, já už nemůžu, my to budem ještě dvě
hodiny balit… “ a já jsem se podíval na Pepu a řekl jsem
Konec Šmytec Dost, a tak skončilo naše první vystoupení na naší
velké jarní šňůře. Dole v bufetu mi pak mé selektivní ucho
vytáhlo z šumu muzikantských hovorů větu ,,to víš, ti přidávat
nebudou, ti už lidi nepotřebujou", a dodatečně jsem si pak musel přečíst
v jakýchsi novinách, že jsem namistrovaná hvězda, která
si neváží diváků atd. atd., ale já vím své : hráli jsme ze
všech kapel nejdéle (hodinu a půl), a na mém místě by se tak
zachoval každý... určitě aspoň Mirek Dušín, ale ten by
to nejspíš jěště zkrátil.
Po čtyřhodinovém zoufalém bloudění po areálu zámeckého parku a okolí jsme konečně s Davidem našli hotel,
kde jsme měli spát (nejmenoval se Stará Myslivna, jak napsal Karel Davidovi na lísteček,
ale Nová myslivna - hle, jedno slůvko !), a před odjezdem do
Rakovníka jsme si přece jen trochu schrupli, ale nestačilo to ani
na to, abych se zbavil nervozity, se kterou jsem odjížděl z domova,
natož na vyprchání vzteku na Karla, že nás takhle oslabil hned
první den. „Já se prostě MUSÍM VYSPAT, protože když se
nevyspím, tak nic nezazpívám, a když nic nezazpívám, tak jsme
všichni v pr…i, dovedeš to vůbec pochopit, idiote“ křičel
jsem hystericky, kopaje přitom do dveří, za kterými dělal že
spí.
Odpoledne
jsme se omluvili za výtržnost, zaplatili škodu na dveřích,
nasedli do auta a jeli do Rakovníka. Zamířili jsme k dálnici,
ale ještě před přivaděčem provoz zhoustl a nakonec úplně
zastavil. Byla totiž pořád neděle, a zácpy se vracely do Prahy.
Otočili jsme to zpátky a s mapou na klíně jsme se vydali
neznámými okreskami
(kráceno)
a
asi 3/4 hodiny před koncertem jsme dorazili na místo. V baru
vedle divadla už na mě čekalo na stole jídlo, tak jsem do toho třikrát
kousnul a upaloval do šaten. Stihl jsem se dokonce i vysprchovat,
ale to bylo vše. Bylo mi prachmizerně, klepal jsem se hrůzou,
že nic nezahraju, a taky jsem nic nezahrál. V „Láska je“ se
mi tak zapletly třesoucí se prsty, že jsem musel na pár vteřin
přestat hrát, v úplně nejcitlivějším místě. Kouzlo
bylo pryč. Nemělo cenu dále zapírat, a tak jsem lidem všechno prásknul.
Byl jsem z toho tak rozhozený, že jsem se
ani v těch nejzběsilejších pasážích nedostal do žádného „ajfru“
(čti nadšení, euforie, amok). Kupodivu, lidi po nás nic neházeli, ani neodcházeli…
Dokonce jsme snad i cosi přidávali. Smutný konec sebevědomí. Řekl jsem těm lidem,
že to mají u mě… obávám se jen, že potrvá hezkou řádku let, než dostaneme příležitost
spravit si v Rakovníku reputaci. Ale já se tam jednou vrátím. Našetřím si na to,
i kdyby mě tam nikdo nepozval. A mám k tomu i lepší důvody, jak se brzy dozvíte.
Po špatném koncertě se kapela obvykle rozprchne, a tak se i stalo. Já jsem bloumal po barech
s Rockerrem, ano, to je ten šťastný výherce volňásků za název „Švanda bubák“
(Nové Strašecí), který se mně snažil přesvědčit, že to „nebylo zas tak špatný“,
čemuž jsem, za vydatného zalévání, rád na chvíli i uvěřil. Když jsme se rozloučili, chodil jsem
nazdařbůh vylidněným městem, až mi byla taková zima, že jsem vystřízlivěl
a začal přemýšlet, jak najdu hotel, když neumím najít ani taxík.
Pak jsem si představil, že jestli se nevyspím, čaká mě to zítra
zas, vzchopil jsem se, zavolal jsem na policii a požádal o pomoc. Vysvětlil jsem
hlasu, který se odmlčel na druhém konci, že je mi zima, a že nemám ponětí,
kde by ten hotel mohl být. Řekl jsem jim taky že mám strach,
že když se zase nevyspím, jako včera, že budu muset Karla zabít,
a oni se mnou budou muset celý den sepisovat protokol. A že je
jejich povinností zabránit zločinu, ke kterému se schyluje. Byl to asi můj zlomený hlas
bez energie, který ty policisty přesvědčil, že to
myslím vážně. Podrobili mě krátkému výslechu, při němž se
hlasy střídaly. Pak si nechali popsat okolí místa, kde stojím a za
dvě minuty byli u mě. Odvezli mě před hotel a s úsměvem
mi popřáli dobrou noc, jako staří přátelé. Ještě dlouho jsem se za
nimi díval. Řekl jsem jim cestou, že ještě před čtrnácti
lety bych si věru dobře rozmyslel, zda si v takové situaci
stopnout hlídku VB. Než
jsem usnul, zavzpomínal jsem si na ty staré hnusné rudé časy,
kdy se i malé děti musely učit lhát, protože každý, kdo
nelhal, byl nepřítel všeho pracujícího lidu, kdy se toho více muselo
než mohlo, a ještě více nesmělo, a kdy se policajtů
museli bát hlavně slušní lidé, a trochu jsem se za sebe zastyděl
za to jak vyvádím. Za svoje deprese, za svoje zklamání z toho,
že jsem dnes dost patřičně neoslňoval… A co když tady prostě žijí takoví
lidé, že to všechno v pohodě chápou, kromě mého debilního
zklamání
? Kde už by jinde měli žít, když se tu i policajti ve čtyři
ráno usmívají ? Kruci, ne včera, ale dnes jsem se choval jako
namistrovaná hvězda, která neunese tíhu neslávy. Před spaním
jsem si potmě zapsal na jakousi účtenku :
Ty si
teď přece, Vlastimile, můžeš dělat co chceš ! A ty to dělat
BUDEŠ ! ! !
A tak
jsem si paradoxně z Rakovníka odvezl nejsvětlejší
okamžik celé šňůry, smíření se sama se sebou a odjel odtud
jak se na komedianta sluší, bez trpkosti a s úsměvem.
Vzpomínka na to mě pak mnohokrát přenesla přes různé
nástrahy a zkoušky a vlastně jen jednou jsem ji pustil z hlavy
a dopadlo to – ale o tom později.
Přesto, pro jistotu : Díky Bohu za Rakovník. (Také na toto téma
bych zřejmě uměl napsat filozofickou úvahu, o tom, jak to špatné,
co nás potkává, vždycky přichází ve správný čas, aby se
pak mohly věci odvíjet lépe, pokud jsme schopni si z toho něco
vzít... ale není na to čas, spěcháme přece na koncert
!)
Vskutku,
Divokej
Bill není špatná kapela, ale ani my jsme to tentokrát už
nenechali nikam utéct a přestože kluci jsou v Českém Brodě
doma a z asi 1500 diváků přišla na to náměstí většina na ně,
užili jsme si to všichni. Hráli jsme před nimi, což bylo velice
šťastné rozhodnutí, stejně tak název Divokej debil, kterým
jsme si trochu naklonili část fanynek konkurence. Ale ti jich tam
fakt měli ! Bylo to jedno velké ječící peklo,
plné potencionální
něhy. (Nebo naopak ?) Vrátil jsem se
pak v noci ještě z hospody na jeviště pokřtít Divokýmu Billovi nové
CD a musím říct, že je to energeticky našlápnutá muzika, což
jsem po návratu ke kolektivu uznale ocenil nejvyšší pochvalou -
tlak jak sviňa !
Karel
(kruci, už mě to nebaví, pořád psát do závorky Macálka - Jiříček,
zkrátka Karel M. bude odteď Karel, a Karel J. bude Karlos)
,
který
se chtěl po zvukovce ubytovat a nějak se mu nepodařilo napoprvé
najít hotel "kousíček vocaď ", se táhl se svojí obří
taškou kolem kostela směrem k nám a viděl jsem, jak na něj Karlos
z jeviště volá a ukazuje rukama jako při couvání "no tady, hned za tím,
je sem odtaď vidět",
což
se mi málem opět vymstilo.
Pozdě v noci, když
bylo vše doslaveno a dosmáno, jsem se nějak oddělil od stáda,
a
zamířil k hotelu. Pamatoval jsem si, že je z něj vidět na jeviště,
a i když mě varovali, že byl pár let zavřený, a teď se
jmenuje jinak, mávl jsem nad tím rukou.
Prosím tě ! Tak se prostě
zeptám na nějaký hotel na náměstí...
kolik jich tam můžou mít
? Dva ? Tři ? Hochu !
Byls někdy v Sao Paulo ? TAM žije třicet miliónů lidí...
Náměstí
bylo za rohem, naše auta tam ještě stála, hned vedle jeviště,
ale jeviště už bylo pryč.
(To je vždycky divný pocit, když se vrátíte někam, kde jste něco zažili, a ono to tam už není,
viďte ?) Vytáhl jsem z auta kufr a rozhlédl se po náměstí.
Hotel jsem neviděl, aha, takže bude za tím kostelem. Můj kolečkový
kufr po kočičích hlavách do tiché noci krásně drkotal a já už
jsem se těšil, až si v pokoji pustím nějaký eurosport, ale za
kostelem žádný hotel nebyl. No. Tak je naproti.
A že si tam
nedají aspoň nějaký neón... po tolika letech budování
kapitalismu ! ...
To nepochopíš... co to jsou za
obchodníci !
A tak můj kufr rozezvučel tichounké náměstí táhlou (ale veselou!) písní o šťastném muzikantovi,
který se loudá spokojený spát... tam ale taky hotel nebyl.
No jo... ještěže tě máme, Karlosi !
Tys přece neříkal, že ten hotel je
na náměstí, ale že je z něj VIDĚT jeviště !
Tak, a teď si pěkně
zapálíme, a dáme si na noc hezky celé kolečko kolem krásného
náměstíčka, a budeme vyhlížet nějakou pěknou uličku, ve
které stojí náš domeček.
První kolo. Nic.
Říkám si - nedivoč,
vždyť Karel to napoprvé taky nenašel... a to byl bílý den...
asi to mají nějak hodně originálně označené, klid... dej si ještě
okruh.
Když jsem šel
dokola už potřetí (třeba to ani nevypadá jak hotel, musíš si
pečlivě prohlédnout každý vchod), všiml jsem si, že kolečka mého kufru už
nehrají zdaleka tak zvesela, naopak, zdála se mi ta písnička už
docela trochu i prudící, jakobych ten kufr ani netáhl já,
ale dejme tomu (cenzurováno). Naštěstí se v rohu
náměstí objevily dvě postavy, tak jsem nechal kufr kufrem, a utíkal
k nim, abych je zajal a vyslechl,
ale dostali strach a začali
prchat, a já jsem na ně v běhu volal "já chci jen vědět,
kde je tady doprdele ten hotel, jak byl zavřený a teď se jmenuje
jinak...", a tu postavy zpomalily a šly ke mně a ta holka povídá
tomu klukovi "tady přece nikdy nebyl žádný hotel, že
ne... ?" tónem, který byl plný naděje,
jakou asi má barva ženského hlasu když ráno chybí do počtu jeden chlap a všechny úspory a
žena si nahlas říká
"přece by mi nezdrhl i s prachama ?"... a v tu chvíli jsem
už i já zapochyboval,
zda jsem odpoledne dobře slyšel, zda Karlos nevolal něco úplně
jiného, třeba
"tady za tím stojí taxíky, umyj se a přijeď"
a dostal jsem strach, ale už ne tak velký jako v Rakovníku, protože
jsem byl v pohodě, a navíc jsem věděl, že přinejhorším můžu spát v autě. Pak jsem si ale vzpomněl,
že jsem v jedné uličce zahlédl ceduli POLICIE
a chvíli na to už jsem stál pod ní a
zvonil na zvonek.
Rázný hlas se mě zeptal, co si přejete, a já jsem se ovládl,
abych do toho mikrofonku nezařval SPÁÁÁT, a místo toho jsem řekl klidně Jmenuji se Redl Vlastimil,
jsem hudebník, a jdu se udat, načež po chvíli ticha zabzučely dveře.
Muž za stolem mi pokynul, abych se posadil (sám se pevně opřel rukama,
čekal jistě, že se jdu přiznat nejméně k vraždě, nebo ke znásilnění
babičky) a já jsem mu velmi vážným hlasem vysvětlil, že jsem
na dně, a že je moje poslední naděje, jak najít ten hotel, ze
kterého je vidět to jeviště, co tam už není. Ten velmi přísný
muž chvíli sváděl vnitřní boj, jestli mě přece jen nemá zavřít
do basy, a pak vstal, vzal mě za ruku a vedl si mě i s mým
drkotajícím kufrem asi třista metrů kamsi na opačnou stranu, než
bylo to prokleté (ale jinak skvělé !) náměstí. Každý průměrný
fotograf - amatér, který by zezadu zachytil naše siluety, vedoucí
se nocí za ruku, na ten nejlacinější foťák,
by se musel s tímto
snímkem umístit nejhůře do třetího místa na všech prestižních
světových soutěžích, daleko za sebou zanechav plačící děti
z Angoly a Somálska
s obličeji plnými much, vrásčité tibetské a kavkazské stařeny a s převahou by odrazil
i nápor raněných amerických hrdinů, natož Makedonců, Kurdů či snad Afghánců.
Já ten obrázek ale zachycený mám, bez blesku, jen s těmi
lampami, pod kterými jsme šli, a jsem na něj velice pyšný, i
když ho nikdy nikdo neuvidí.
Když
jsem tento příběh vyprávěl u oběda klukům, nejdřív se smáli,
ale pak jsme zvážněli, a já jsem řekl nahlas, na co jsme všichni mysleli :
Ja
ja... Svět sa v prdel obracá. Bigboši sa vodijá s esenbákama za
ruku.
(Což je valašsky a česky to znamená : Již
se nám nějak vytrácí z rockové hudby rebelie, dřív
tomu tak nebylo,
ale kolo dějin nelze otočit zpět.)
Večer
v Litomyšli, když se začal Karlos před děvčaty manažersky předvádět
a vnucoval se mi s popisováním cesty na hotel, suše jsem ho usadil -
nemachruj
a radši zjisti, kdo má dneska službu.
Metodu
vyhledávání noclehu za asistence mužů zákona jsme pak v nouzi
použili ještě několikrát. Takže až zas uvidíte v Blesku moji
fotku s policisty okolo a u ní titulek
ZNÁMÝ
FOLKOVÝ VÝTEČNÍK OPĚT ZATČEN !
berte
to, prosím, s rezervou.
Jak
tak pozoruju, popsal jsem deset stránek, a nejsme ani v půlce května,
tak takhle by to nešlo, milí čtenáři, to bychom se léta
nedočkali ani o Vánocích.
Naštěstí
se nyní nabízí příležitost vyprávění trochu akcelerovat, počínaje Litomyšlí se totiž na šńůře
nedělo celkem nic zvláštního,
a pokud ano, tedy nic, co by stálo za zveřejnění, anebo ještě
lépe řečeno - nic, co bych se zveřejnit odvážil.
Naší
Slavné Skupině s každým dalším povedeným koncertem
narůstala větší a větší ramena, což se sekundárně promítalo
i do nočního života - když už je člověk jednou tak báječný,
zkrátka skvělý, tak si
přece nebude sám ten den krátit,
například zbytečným spánkem,
to dá rozum.
Proto snad stojí za
zmínku koncert v Praze, na sídlišti
v Opatově,
ze kterého jsem měl také velké bobky (v Praze žije
nejvíc novinářů !)... a faktem je,
že jsem před ním oka ani
nezamhouřil, možná snad přimhouřil, ale díky Petrovi
Zapletalovi, který mi na pár hodin zapůjčil svoji rohovou vanu plnou vřelé
vody, to, kupodivu, nebylo ani na hlase téměř znát. Byl to
naprosto senzační koncert.
V Praze se, paradoxně, hraje hrozně dobře,
nevím, jestli jen nám, co vyvážíme do té naší hlavní
stolice i v muzice jakési názvuky poctivého smradu venkova...
(odkud se většina Pražáků do Prahy přistěhovala)... anebo
jestli je to tím, že už tam viděli ledacos, a tak je pohled na různé
excesy tolik nedráždí, jako v menších městech
a vesnicích, kde se na nás někdy, když začnu spontánně šílet,
dívají
trochu podezíravě, jestli jsme si tam z nich náhodou nepřijeli
dělat prdel.
To už je potřetí v této reportáži, co jsem musel
použít toto slovo ! To je tedy úroveň... a just
PRDEL
PRDEL PRDEL !
ENTER
EXIT
navíc vím,
že přijdou v této reportáži momenty, k jejichž popsání budu potřebovat ještě daleko
silnější výrazy... Ale Spisovatel, tak jako Skladatel, Hudebník či Básník, zkrátka Umělec,
ten toho musí obětovat mnohem víc, než jen svoji chimérickou dobrou pověst, aby se v jeho díle
zjevila vůbec nějaká trocha
Pravdy,
kterou stojí za to vytroubit do světa.
Naše
šňůra
pokračovala vystoupením ve výletní restauraci U letců, o kterém
kdosi
napsal 
do
knihy návštěv, že bylo z mé strany mdlé a bez šťávy, s
čímž nemohu ani za mák souhlasit, ale budiž. V
hospodě se v podstatě vždycky hraje blbě, do hospody musíte mít "hospodský repertoár",
a ten my nemáme.
To je celý problém, jsou divadelní hry, které se dají hrát
v hospodě,
a výjimečnému publiku s velkou dávkou fantazie se dá za určitých okolností v hospodě zahrát snad i nějaký
ten Ibsen. (???) Když jde pořadateli hlavně o to, aby se vytočilo co
nejvíc piva a prodalo co nejvíc kuřat a klobás - ale pozor, taky
o to, aby byla pohoda - není možné mít
úplně ortodoxní koncertní ambice. Já tam hraju rád právě
proto, že ta očekávání ze strany diváků jsou tam mnohem vstřícnější,
jak už to tak
v hospodě snad má být, a tak si často člověk zahraje
i sobě,
více pro radost, a méně na efekt.
Snad
nikam jinam na nás nedorazí tolik
známých, většinou muzikantů ze
spřátelených hradeckých kapel, jako právě na zahrádku k letcům.
Připadám si vždycky jako kdybych hrál
někomu na narozeninách. (Obvykle se taky ihned po koncertě vynoří někdo,
kdo je má.)
A kvůli tomu se tam vlastně jezdí. Proč bychom to
jinak dělali ? WC tam není, voda, šatna, nic... Může se vám
tam klidně i zastesknout po nějakém "normálním" hraní...
A nejspíš jsme po koncertě skutečně trochu i remcali, protože hned
druhý den jsme
v Táboře dostali po čem jsme toužili. V divadle
je to přesně naopak - auditorium sedí
v číslovaných sedadlech
s opěradly (v první řadě pan starosta s chotí) a napjatě
naslouchá, a ať se odvážete sebevíc, ostrůvky svátečních
obleků udržují zbytek publika na uzdě, takže když se někdo
odváží po zvlášť povedeném bigbítu zavýsknout, nebo nedejbože
zapískat, je zchlazen tázavými pohledy, a po příští písni už
si to raději rozmyslí. Koncerty v táborském divadle jsou proto vždycky
velmi upjaté (ale zase o to více vyniknou ty jemnější práce),
a obvykle až zcela na závěr se koná tradiční frenetický
potlesk. Tentokrát mi ale ani závěrečný aplaus zas až tak
frenetický nepřipadal, a bylo mi to ještě dlouho líto, určitě
to šlo zlomit, mohl jsem zahrát pár věcí sám, mohl jsem zkusit
cokoli, ale později v noci jsem si uvědomil, že se budu muset po té
pauze některé věci, které už jsem uměl, přece jen znovu naučit.
A
kdo by se netěšil do Budějovic ?
Sál Metropolu je ale akusticky příšerná
haluzna, a tak jsme se v sále roztáhli na celé odpoledne, aby to
večer hrálo. Jarda Horyna je opravdu Mistr, a když se "roštílí",
ozvučil by i blížící se ruskou armádu tak, že by se na ni Němci
těšili. Často se stává, že se pro samé flákání nestihneme večer už najíst,
a to pak musí Karlos do hospody a po telefonu nám předčítá jídelní
lístek.
Někdy však už ani na to není čas,
tehdy
se řídíme příslovím : doma jez co máš, jinde co Karel přinese. Ale co psát jinak o Budějicích ?
Asi se tam odstěhuju.
Ve
Žďáru jsme hráli naposled před třemi lety, na Horáckém Džbánku.
Bylo to tehdy průměrně
skvělé vystoupení, ale buď jsme se před ním všichni vykoupali
(nebo snad dokonce vyspali !), z fotek členů souboru, které mi poslal Jarda Zamazal, i
po letech vyzařuje sebevědomí, mladistvý zápal, a svěží,
ladné pohyby.
Není proto divu, že rozvášněné fanynky před naší šatnou museli
pořadatelé nechat rozhánět vodními děly.
Žďár je i po třech letech stále krásný,
i když jej tu a tam hyzdí paneláky a křiklavé
reklamy na 
(často
průměrná) vystoupení potulných kejklířů. Moc dobře je znám - všichni
se při těch svých smuténkách tváří,
jakoby jim mělo srdce puknout
dojetím nad tím marným světem, ale jak si sbalí fidlátka, rázem jim otrne ! V hospodě byste je měli vidět ! Ti
že mají zlomená srdce ? Ó,
to byste z jejich tváří nevyčetli ani potmě ! Samé vtípky a fórky,
jeden cyničtější
než druhý.
Nevěřte nikomu, kdo vám vypráví tragické historky
ze svého života, a už vůbec ne tomu, kdo se svým trápením
vyrukuje na veřejnost, natož tomu, kdo je tak otrlý,
že se jím
chlubí, či snad - fuj - dokonce živí ! Šašci jsou to,
komedianti,
kteří poskakují na pružném můstku svého srdce,
aby dosáhli svého !
V opravdovém umění musí autor zůstat ve svém díle skryt. (G. Flaubert)
? ?
?
Což opravdu nezpíváte o věcech, které jste na vlastní kůži zažili
?... (vidím v duchu zklamaný obličej nejednoho - nyní již
vlastně bývalého - příznivce) ...A já jsem vám tolik věřil(a)...
Ovšemže ne ! Pýcha nám to nedovolí. To by přece uměl každý,
opisovat !
Ale něco přece jen zažít musíte, jinak byste
nepoznali, zda je vaše rýmovačka dobrá, zda to, co jste napsali,
by nakonec nemohl někdo i doopravdy klidně zažít. A i kdyby nakrásně
některá z těch písní ze života skutečně byla, stejně bychom
se k tomu nikdy nepřiznali. (A proč taky, když nás při ní nikdo nechytil
?)
Ale dosti debat, jde se na fotbal !
Exhibiční
fotbalové střetnutí o Pohár NA FAMOTĚ UEFA, často též nepěkně
nazývané Prdel světa proti Tramtárii (už je to tu zas !) má v naší obci již letitou tradici.
Začalo to, jak jinak, vzájemným štengrováním u piva s místními
aktivními fotbalisty,
(ty žes hrával krajský přebor, jo ? ...pshaw, na vás bych stačil i
dnes... bla bla bla...)
v době, kdy jsme si tu s tehdejší sestavou AG Fleku "koupili"
zkušebnu,
ve které... 
(kráceno)
Od těch dob se sem každý rok na poslední celý
víkend v květnu sjede několik desítek a někdy i stovek našich
kamarádů, kamarádů našich kamarádů,
známých atd., aby zde
po tři dny a noci hájili čest "umělců"
*přičemž
umělcem se rozumí každý,
kdo umí - anebo BY uměl (kdyby chtěl)
- rychle vydělat hodně peněz,
aniž by kradl nebo lhal
na hřišti, na jevišti,
a zejména v
hospodě. Výčet jmen jen těch nejznámějších, kteří se tu ukázali
za
těch cca 12 ročníků, by byl možná pro někoho impozantní, já
však touto cestou nehledám sponzora na příšti rok, a tak vás jej milosrdně ušetřím.
Akce si ale navzdory stoupající návštěvnosti stále ještě zachovává podomáckého
ducha, nezvu 
sem žádné zástupce médií
(a když, tak "bez
lopat")
a je to úžasná příležitost mít jednou za
rok pohromadě skoro všechny lidi,
které mám rád (a na které si
neumím
za celý rok udělat čas).
A
co se tu vlastně v tyto dny děje ?
V podstatě nic. Každý si dělá
co chce. Jedni hrají petang, jiní řežou do kytar, 
někdo se jde
proletět balónem a značná část hostů nedělá vůbec nic, jen
bezuzdně paří.
Obecně se dá říct, že zde vládne poklidná
nuda, neboť nikdo nikomu nic neorganizuje a nesnaží se vymýšlet
nějaké nové, progresivní způsoby zábavy. Podobně jako na
karnevalu v Rio de Janeiru, kde se průvod tančících pomalu šine
městem a každý se kouká nějak zabavit sám.
V sobotu odpoledne vyberu z těch, kteří jsou schopni stát
na nohou, základ týmu, doplním jej o posily ze zámoří a jdeme
porazit místní kluky z TJ Sokol, což se nám 
jednou za pár let
i skutečně podaří. Fotbal tradičně provází mohutná zvuková
kulisa 80 000 řvoucích fanoušků, kterou jsem vlastnoručně pořídil
ve Wembley při finále EURO ´96, a kterou si pouštíme z
aparatury, a hlavně neuvěřitelné komentátorské exhibice
Dalibora Štrunce a Radka Havla.
A pak už se hraje asi tak do půlnoci u lesa nad hřištěm
koncert, kterého se obvykle účastní všichni, kdo mají chuť si
zahrát, takže lze často shlédnout 
i velmi
kuriózní sessions. Předloni
jsem si opravdu dosyta zahrál na bicí s Radkem Pastrňákem
(el.kyt) a Péťou Vavříkem (basa) vkusné a uvolněné pásmo
Kačesových písní, jako "Jsi Savana" (většinou jsme
je
sice slyšeli poprvé, ale s takovými hudebníky je to celkem fuk),
které jsme prokládali rockovými korunovačními klenoty typu Smoke on the water, jazzovými
improvizacemi a (!) mými 
odvážnými sóly na bicí. Kdo nezažil,
neuvěří. Když jsem asi po hodině vracel našemu Davidovi zbytky
paliček, mračil se na mě (!!!) a když mu povídám - Dave...
sorry... hele... koupíme jiný... otáčel se ke mně zády a odcházel
do tmy. Vůbec se mnou nemluvil, tak byl nabroušený, protože ten
total-brutal-masakr viděl (a žárlil, že nedá takovou ránu !).
Nakonec jsme ten koncert přece jen šli dorazit, a když se David
posadil za bubny, začal se hystericky smát a volal na Pepu - pojď
se na to podívat - ty škopky sou komplet celý od krve !
A já
jsem jim, jako to dělá kouzelník, ukázal ruce, na kterých se mi během toho
šíleného mlácení stačily za plného překrvení zacelovat všechny
tržné rány, takže ani jizvičky po nich nezbyly, a zeptal jsem
se - tak co, vy tupí neznabozi,
už víte kdo řídí kosmos ?
A dohráli jsme to pak
v naprosto výjimečném stylu, protože i chlapci pochopili,
že toto jeviště
je dnes pod ochranou vyšší moci.
Letos jsem si Smoke zahrál pro změnu
na basu, s Lubíkem Dědkem Dibdiakem,
hráli jsme hlavně staré
Claptonovky (Wonderful tonight, Cocaine...) nějaké ty Hendrixe,
a opravdu nevím v Čechách o nikom, kdo by tyhle věci uměl zahrát
a
zazpívat líp než on. Je to ostatně kytarista, který mě v dětství
asi nejvíc ovlivnil, a to že si mě váží, pro mě, neuražte
se, znamená víc než (cenzurováno)... Jednou vám ho představím
na nějaké příjemné akci, kterou pořádá někdo, kdo nemyslí
jen na peníze.
Zahráli jsme si taky s Pepou Streichlem, velmi citlivě,
až něžně, Pepa opravdu dovede při hraní naslouchat jako málokdo,
takže hrát s ním je pro mě svátkem. Ať zahraju co zahraju, vždycky
to dovede něčím podtrhnout. (Doufám, že je to vzájemné !)
Pepa byl první, kdo mě před skoro
20 lety vytáhl na jeviště, abych ho doprovodil na elektriku. Bylo
to v Hulíně, před plným amfiteátrem, a docela mi to zvedlo
sebevědomí. Víte... tehdy mě nikdo neznal a po mém muzikantství
nebyla na trhu práce absolutně žádná poptávka. Dost jsem si to tehdy užil, lidé mi
po každém kolečku zatleskali... ano, bylo to víc než příjemné.
A takové je hraní s Pepou i dnes.
Je to jako mlsat.
Hodně spoluobčanů bylo v šoku ze sólového vystoupení Šany.
Všichni ji tu samozřejmě znají,
ale nikoho asi ani ve snu
nenapadlo, že by mohla být
až tak dobrá.
Koncert ozdobila svým vystoupením s kapelou také jedna z největších rockových legend,
Olda Veselý.
Co k tomu dodat ?
Snad jen, že jsem na to patřičně pyšný.
Kňučíka, který sem taky jezdí už
léta, nechtěli lidi vůbec pustit z jeviště, a asi do šesti do rána
pak ještě musel předčítat v hospodě své veselé definice, kterými jsem ho při minulé
návštěvě nakazil (jako např. KOLONÁDA - ruská touha po bicyklu, HASTROŠ - požárník,
který se ulejvá a hasí jen trošku, PAŠO VATEJDL - slovenský pašerák
teplých vatovaných kabátů atd. atd.).
Po skončení oficiální
části programu se nám, místním, přátelé a známí rozlezou
po našich domech, dvorech a zahradách, kde se marně snaží najít
si nějaké
volné
místo na spaní (nakonec ráno obvykle sami uznají, že stejně žádné
nepotřebovali)
a postupně se houfují kolem žhnoucích grilů a
naražených soudků a přisedají ke stolům, kde již jiní dávno
tasili kytary z kufrů. U souseda Franty stává připravena menší
aparaturka i s mixážním pultíkem, takže u něj dojdou uplatnění
i muzikanti, kteří hrají na netrampské a nefolkové nástroje,
jako jsou harfa nebo samplované bicí.
U nás se zase vžil hezký
lidový obyčej - ranní vynášení klavíru. Je to úkol asi přece
jen nad mé vypravěčské schopnosti, popsat co se tu kdy dělo. Někdy
se přihodí, že dorazí sto muzikantů, a všichni hrají... často
písně, které někdo složí teprve za deset let ! A jindy... ále
- cožpak jste nikdy nebyli na pořádném flámu ? A protože naše
vesnice není rozlehlá, osazenstva jednotlivých okupačních posádek
se stihnou za víkend několikrát navzájem navštívit, promísit
se, a při té příležitosti si vyměnit nějaké ty bundy, batohy
a spacáky, pro které se potom, aby je čert spral, hromadně
zastavují po celý další zbytek roku. Ale zlobte se na ně.
Takže za rok zas a
Slunce
v duši. Nebo aspoň v hrnku.
To be continued...
