30. ledna...
...oslavil své narozeniny Stanislav Wabi Daněk (
www.wabi.cz), písničkář, který před dvaceti lety (když mu bylo 36) svým debutovým LP Rosa na kolejích jako první „nekomerčák“ všem tehdejším „populárním umělcům“ pěkně natrhl sako. Pokud vím, prodalo se tehdy „ve vší tichosti“, tzn. bez jakékoli reklamy něco přes 220 tisíc vinylových nosičů. Skupina AG Flek, do které jsem byl tehdy čerstvě angažován, se dost výrazně podílela na aranžmá většiny písní na této nádherné desce; dodnes jsem na to hrdý, ačkoli jsem u toho vůbec nebyl. (To je, prosím, ta pýcha na „klubové barvy“). Stanislav byl letitým přítelem kapely (Karel Markytán s ním dokonce před lety začínal v trampské (?) skupině Rosa), často zavítal k Viktorinům, kde jsme zkoušeli a pokud mě paměť neklame, byl na mě vždycky hodný. Kluky znal, věděl, že mají dost starostí sami se sebou na to, aby mi pomáhali v mé nové kůži, a snažil se mě povzbudit, za což jsem mu dodnes upřímně vděčný. Vzpomínám si, že mi jednou pochválil text, který jsem napsal na píseň od Fleetwood Mac - Never goin´back again (ačkoli bůhvíjak povedený nebyl). Mně tehdy ale bylo necelých 25 a pochvalu od někoho renomovaného jsem už docela naléhavě potřeboval. Kluci z kapely, snad s výjimkou Pepy Šobáně, v té době moje písně zas až tolik neprožívali - což později vedlo k tomu, že jsem jimi začal zásobovat tehdy ještě neznámou skupinu Fleret, která si jich naopak velice považovala – ale o tom někdy jindy. Wabi Daněk pro mě byl onou veledůvěryhodnou osobou, od které jsem byl schopen vzít vážně cokoli, i pochvalu. Tento Pan Textař dokázal psát o složitých věcech jednoduše, čistou a přitom hovorově plynoucí češtinou, jeho texty nikdy nepostrádaly originální nápad, jasný děj na jasně vykresleném pozadí, a když nám někdy četl na zkoušce nějakou novou píseň, ani jste si nevšimli, že to má pevný rytmus a precizní rýmy, prostě se to poslouchalo jako když se jen něco vypráví. Jak prosté ! Zajímavé pro mě byly i jeho vynalézavé kytarové "strojky", leckdy s přeladěnými strunami, „zaoceánsky“ znějící harmonie, a konečně způsob, jak tyto složky dokázal hladce spojit melodií do jednoho celku, ze kterého nic netrčí. Nelze zapírat, že mě tehdy jeho styl natolik okouzlil, že jsem se sám pokoušel v tomto duchu psát. Zcela zřetelné Daňkovy rukopisné tahy uslyšíte v písničce Vlaštovka (Staré pecky), méně zřetelně, ale přesto slyšitelně, se ozvou v Napiš mi brzy a Zase nic (tamtéž).
I kdybych úplně pominul Wabiho vliv na moje ranější „folkůvky“, je třeba po letech vyzvednout hlavně jeho „praktický“ přínos pro celou tehdejší (takže vlastně i dnešní) písničkářskou scénu. Wabi svým obchodním úspěchem otevřel oči (nebo aspoň nasadil brouka) pár papalášům na tehdejším Supraphonu, takže všichni, kdo po něm stihli ještě za komanče vydat desku, mohou mu dnes bez rozpaků kdykoli na potkání děkovat.
Pro mě osobně byl v jeho "obchodním úspěchu" ještě jeden výsostně povzbudivý prvek, a to šokující zjištění, že největší peníze nemusí vydělat ani v rudém Československu nutně jen sračkoidní popaři a ti, co přímo či nepřímo opěvují režim, že se zkrátka po všech stránkách vyplatí dělat písně, které jsou o něčem! Já vím, řeknete - povolená propagační výjimka, dobře, ale mě to tehdy přesto velice povzbudilo. Nezapomínejte, že jsem byl v té době naprosto švorc a musel jsem čelit lákavým nabídkám známých "středoproudařů". Nebýt Daňkova zářného příkladu - kdo ví, jaké árie bych dnes zpíval !
Naše kapela pak vděčí Standovi také za to, že vůbec prošla agenturními přehrávkami a tak (konečně!) získala profesionální statut, protože nebýt toho, že jsme se o něj ucházeli jako jeho doprovodná skupina...
Standa, až jednou budu slavnější než on (?!), se zas může pochlubit tím, že ten úplně první studiový part své kariéry jsem nahrál na elektrickou kytaru v roce 1984 v Brněnském rozhlase do jeho písně „Čím větší bloud, tím větší pád“.
A to mi ještě, milý Stando, někdy oplatíš !
Ale i kdyby ne - všechno nejlepší, a díky za to všechno nejlepší, cos už napsal.
P.S. 31.1. jsme se s přáteli zúčastnili návštěvního dne časopisu Folk & Country v Malostranské besedě. A že neuhodnete koho jsem tam potkal?
A tak jsme to vyřešili na místě domluvou.
Muž s doutníkem je Radek Havel. Levá ruka mu ochrnula, tak kouří pravou.
Stanislav měl od včerejška přede mnou sice značný náskok, ale na této fotografii ještě nespí, pouze mrkl. Já sice dělám ksichty - jakože " tenhle že je slavný?" - ale v duchu mu, samozřejmě, pěkně závidím !
