|
|
|
Napsali jsme - článek
Valašský frgál 2003 a jak to dopadlo...
| vlasta | | v@r.cz | | 17. 06. 2003, 06:54:00 |
Musím se přiznat, že jsem to ve Vizovicích opravdu psychicky nezvládl, zastavil jsem v půlce píseň Opět na výletě (Hrajte mi blues) a vypakoval zpod jeviště chlapa, který tam už přes půl hodiny intenzivně fotil svých "pár fotek do alba", přičemž jsem poprvé v životě použil na jevišti jedno hodně sprosté slovo. Všechny ty ostatní jedy, co o mně napsali příznivci Martin a Jasánek, jsou jen jejich hodně zavádějící domněnky, které nejspíš vyplývají ze zklamání, které zažili. To sprosté slovo mě bude ještě dlouho mrzet. Také ono vybublalo z příliš velkého zklamání. Tolik jsem se do Vizovic těšil... Asi jsem se měl přece jen povznést nad to, že nám někdo sabotuje práci, kterou se snažíme dělat nejlíp jak umíme. Ale nedokázal jsem to. Je možné, že pod pojmem profesionalita si někdo může představovat absenci emocí, v takovém případě jsem ale profesionálem nikdy ani na okamžik nebyl a ani v budoucnosti nechci být.
Do Vizovic jsem přijel v životní formě, velmi solidní čas 2´52´´, který jsem si naměřil při potápění u Hracha ve vaně, také věstil výjimečný výkon. Dynamické rozpětí 3-5dB, které naší kapele přednastavenými kompresory vymezil zapůjčený zvuk, nás ale brzy vykázalo mezi marně se snažící nešťastníky, kteří ať zahrají jak zahrají, pořád je to špatně.
U písně Opět na výletě jsem si (díky tomu dobrému muži s fotoaparátem) uvědomil, že jsou písně, které by se za takových deklasujících podmínek hrát neměly, ba co více - nesmí, nemá-li si člověk sám před sebou připadat jako "profesionál", kterému už je všechno fuk, hlavně, že si něco vydělá. Mělo mě to ovšem napadnout už před tou písní, a tady jsem se skutečně dopustil profesního pochybení, které si budu ještě dlouho vyčítat, jakkoli si lze namlouvat, že po třech letech, kdy jsem na festivalech nehrál, mám právo na chybné vyhodnocení situace. Nemám. O večerním koncertu Fleretu, kterého jsem se velmi nerad po velkém přemlouvání již dosti opilý a apatický přece jen zúčastnil, nemám chuť se tady rozepisovat vůbec. Pokud se útržkovitě pamatuji, byl to skvělý koncert. Hudbu Fleretu ale jeden podnapilý kytarista nezahubí, a nezahubí ji ani špatný zvuk. Přiznám se, že bych ale raději hrával střízlivý a se zvukem, který ve mně nevyvolává touhu kolem sebe kopat, potažmo zabíjet. S odstupem času je nutné říct, že celý náš slavný koncert ve Vizovicích mohl dopadnout ještě daleko tragičtěji, neboť k tomu byl již jen krůček, a já jsem o tomhle čase mohl již sedět v base. Z tohoto úhlu pohledu je tedy třeba konstatovat, že naše vystoupení dopadlo více než skvěle. Zůstává otázkou, zda má muzikant při hraní právo prožívat nějaké emoce, a rád bych se k tomuto tématu ještě někdy vrátil, již bez emocí. Myslím ale, že ti, kteří mi toto právo upírají, udělají skutečně lépe, stanou-li se přívrženci někoho jiného - myslím ostatně, že v tomhle ohledu je u nás slušný výběr - a to bez ohledu na to, zda zda jsem si již nahrabal dost či ne.
Já nechci nikomu upírat právo na emoce ani na názor, a upřímně chápu nasrání všech, které naše muzika moc nezajímá, přišli se bavit, a teď tohle ! Musím se jen ohradit proti nařčení, že jsem hrál na půl páry. To je lež jako věž ! To bych snad dnes už neuměl, ani kdybych hodně chtěl. Bylo tomu přesně naopak, hráli jsme jak sto čertů, ale dole nic z toho nebylo slyšet. Co mě samotného se týče, měl jsem od začátku pocit, že tak dobře jsem v červnu ještě nehrál.
Na jevišti byl zvuk sice taky špatný, ale - podle reakcí lidí dole - pořád asi stokrát lepší než šel ven.
Utvrzuje mě v tom i oslovení, kterým mě Babička Šuláková (která seděla za jevištěm a tak přece jen ten tlak slyšela) přivítala pod schody : "Ty ohnivý smrade !"
A tak se zase potvrdilo, že raději s dobrým zvukem po funusech než se špatným po svatbách. Muzika jsou totiž jen zvuky, nic víc. A když necháte doma zvukaře, musíte nechat doma i půlku repertoáru, tu hezčí. Pokud se totiž přeceníte, jako já ve Vizovicích, a zkusíte ty pěkné hrát s mizerným zvukem, akorát se k smrti naserete na celý svět a hlavně sami na sebe, a odskáče to "nevinný fotograf" pro pár stovek fotek navíc, kterými vás psychicky dorazil.
Je tedy nyní snad už jasné, že nelituju toho, že jsme tu píseň nedohráli, ona na tu pouť fakt nepatřila, natož v takových hadrech místo šatů, a nelituju ani toho, že jsem vyprovodil toho bezohledného idiota, který si umanul, že se bude předvádět hlavně v těch nejtišších písních, v těch nejkřehčích místech, kdy se sami na jevišti skoro nepohneme, abychom je nerozbili, lituju jen toho sprostého slova, a stydím se za něj. Po pár dnech, kdy se tím užírám, mně ale pomluvy (či dohady ?) o tom, že jsem byl opilý (namistrovaný, z formy, či ještě jaký...) spíše z mého trápení vysvobozují. To je už totiž natolik nefér, že se začínám cítit téměř úplně nevinen. A proto uvítám jakékoli další mně podsunuté nízké pohnutky. Je to asi poprvé v životě, kdy má na mě křivda léčivé účinky.
Takže, Martine a Jasánku, díky za ty emoce. Máte-li na tu věc už definitivní názor, nechme to plavat. Pokud ne, pojďme se k tomu ještě někdy vrátit.
Koneckonců - čekají nás v létě ještě tři koncerty s podobným, ne-li horším zvukem. Už se na ně všichni těšíme !
Vlasta
P.S. Vzkaz pro ty, kteří mě znají lépe: koncert se měl původně konat v sobotu. To, že byl přesunut na pátek 13.6.2003, jsem se dozvěděl příliš pozdě... už to prostě nešlo zrušit. |
|
|
