Jaro je tady !
    Po všech těch četných návštěvách, které si u nás celou zimu takřka podávaly dveře, konečně dorazila do Tramtárie návštěva nejmilejší a letos obzvlášť toužebně očekávaná...

    Zatím vlastně jen na víkend, protože musela ještě někam na chvíli odjet, ale věci už si tu nechala, takže je jisté, že se vrátí a že u nás zůstane až do léta. A tak jsem vzal foťák, a šel si to aspoň vyfotit, než to všechno zase pomrzne, neboť předpověď je neúprosná.

    Hučel jsem do ní - neblázni, Magnolie, nesundávej si ten kožich... zmrzneš... ale když ona by už tolik chtěla kvést! Budu k ní asi muset v noci vstávat, až to začne, a balit ji do teplých dek jak nemocnou... můžu ji snad nechat tak ?

    To krokusy, ty se zimy nebojí. Máme jich tu jako šafránu, přesně. Ještě tak kdybych si je mohl v klidu natočit. Kdykoli vyjdu ven, přidá se ke mně automaticky naše zvěřivo, a když vidí kameru, obsadí místa, kde je co fotit a zaberou úhel pohledu. Na snímku vpravo Renata, z cyklu "Uprostřed běhu".

    Když teď edituju fotky, připadám si chvílemi trochu jako redaktor časopisu pro milovníky přírody, zvířat a vůbec holé krásy (skoro na každé fotce je kočička, pipinka nebo aspoň nějaký ocas !)

    Ano, tak tohle je ten slavný stoh, kterým se u nás v Tramtárii řídí délka dne, následkem čehož dochází ke střídání ročních dob... Když dozraje obilí, nastávají tzv. žně, vše se sklidí a vymlátí, a vymlácená sláma se sváží právě sem. Protože stoh stojí na západním horizontu, jak slámy den za dnem přibývá, stoh je čím dál větší a Slunce za něj tudíž zapadá den ode dne dřív a dřív. Někdy kolem Vánoc se pak ze stohu začne sláma zase odvážet (nikdy se mi nepodařilo zjistit kam) a stoh se začíná pozvolna zmenšovat, Slunce díky tomu zapadá den ode dne později, tím se dny prodlužují, přibývá světla, a v důsledku toho je čím dál tepleji. Podařilo se mi vzácně přistihnout zemědělce v akci, normálně to dělají nejspíš v noci...

    Nemám příliš vlohy pro fotografování, nikdy jsem neuměl nastavit správně "clonu", a často jsem si ani na daleké cesty nebral žádný foťák... dlouhá léta mi připadalo, že čím víc fotím, tím míň toho vidím. To člověk pořád od něčeho odstupuje, aby se mu to do objektivu vešlo celé, místo toho aby šel blíž a ke všemu si přivoněl a řádně to se zavřenýma očima ohmatal, případně ochutnal. Když se ale vracím na ona daleká místa podruhé, cítím, že je třeba to nějak zachytit - co kdybych tam byl už naposled - pro ty, které bych tam nejraději vzal s sebou, a kteří se tam nejspíš jakživ nevypraví vůbec, natož se mnou... A protože tady žiju už léta a všechno jsem tu už ohmatal, ochutnal a nakonec většimou i snědl, a protože je pořád velká spousta lidí, které bych tu jednou rád přivítal, ale kteří pravděpodobně nikdy nepřijedou, posílám tyhle víceméně dost soukromé fotky do éteru... Když je to jaro...


Na rozkvetlé jabloně si ale budeme muset ještě pár dní počkat.

No, je to za námi, a ani to tak nebolelo.