• Online právě 4 lidé.
• Posledni zápis na chatu

18.02.2013, 23:14
od Monika
• Posledni reakce v sekci "Zeptali jste se" k článku
Autocenzura :)
20.08.2007, 12:05
od Sysel
"  Aktuální Heroplán.
"  Chcete vědět co se děje?
Pošlete nám svůj mail!


návštěvníků od 15. dubna 2003
[CNW:Counter]

Napsali jsme - článek

Je tady podzim, přátelé, čas depresí...

...čas, který snad ani úspěšný zemědělec,
vzdor hangárům plným řepy a kukuřice, které mu přinesl,

nemůže upřímně milovat.
A kdoví, třeba ano.

Nevím.

Mé srdce nevyrostlo v řepném lánu, ale kdesi na horách.

A tam podzim přináší hlavně olověné mraky nalité trakaři a kravskými lejny,
a do duší nás horalů se vkrádá nostalgie a stesk po mnohem bezstarostnějších
jarních a letních
depresích. 

Co je mi platné, že už léta v horách nebydlím a že jsem si
v úrodné nížině také nasysloval
pl sklep...  srdci neporučíš.

obsypano1_kopie.jpg (35552 bytes)

A co ty barvy, náš milý poeto, co tvůj jemnocit... jako bych vás (a přesně vím které) slyšel se ptát...

colours.jpg (17448 bytes)

Ano, nejsem slepý, dovedu před tou krásou strnout v němém úžasu...

zrovna dnes -
 například - zuřivý vítr mi přilétl na dvůr utrhnout poslední
nádherný veliký bílý květ plaménku,
který...
motyl.jpg (39623 bytes)clematis_.jpg (32642 bytes)posledni_motyl.jpg (29710 bytes)
ale nepředbíhejme.
Slíbil jsem přece, že napíšu, jaké bylo u nás léto, ne ?

termometr_copy.jpg (13026 bytes)
Tak s chutí do toho. A protože léto pro mě začíná dnem,
kdy vmetu do skříně svetr se slovy "udav se s ním !"
***,
musíme se
vrátit o celý neuvěřitelný půlrok zpátky.

***rozuměj - už ho nebudu potřebovat, ty jeden hnusný mole,
cos mi sežral rukavice od holky, která... (vždyť ani, chudák, neuměla plést !)
   

Tehdy se totiž kapela po roce a půl konečně zase sešla u Michala v Černé Hoře, aby zkpepadavid.jpg (267091 bytes)začala zkoušet na blížící se jarní šňůru. Byl konec dubna, ale nic tomu nenasvědčovalo, zejména teploty ne, poznali jsme to
28.-ho, podle Pepových narozenin.PKMzk.jpg (177220 bytes)
 Bylo nám jasné, že nemáme šanci
za dva týdny nacvičit zbrusu nový koncert a tak jsme se rovnou zaměřili na exhumaci starších, ještě starších a již docela zapomenutých kousků. Každý napsal svůj seznam písní, které by hrál rád a pak jsme vybrali ty, na kterých jsme se shodli. A začali jsme to zkoušet,  doslova.  Bylo zábavné sledovat se navzájem při lovu ztracených tónů,
často i tónin, rytmických figurek, akordů, modulací
PKzkkopie.jpg (159224 bytes) a - nač to zapírat - často celých slok. 

Vzrušující práce ! 

Připadali jsme si jako kroužek mladých paleontologů, kteří nalézají stále další a další části obrovského dinosaura (Pane profesore, pane profesore, tady je další obratel ! To musel být ale a_ja_kopie.jpg (175368 bytes) ocas, viďte …to snad ani není možný, že po světě běhalo takové hovado !)

(Stálo by za samostatnou studii porovnat, jak velký kus cesty vpřed - na rozdíl od nás - urazily některé ty písně za dobu, kdy je nikdo nehrál. Ale kdo by tomu rozuměl ?)

Kdo nezažil, neuvěří, ale když se vám po pár dnech trápení začnou konečně linout zpod rukou ty správné zvuky, je to jakoby se k vám po letech vrátila milovaná (milující) bytost, kterou jste ztratili. Je to opravdu skvělý pocit, být zase se svými písněmi… a být přitom s přáteli, kterými bychom se bez nich asi nestali.  

duo.jpg (19586 bytes) Posléze, asi po pěti dnech, když už znovunalezené kostry mastodontů začaly stát pevněji na zadních, došlo i na písně nové, a též na ty, které sice nové nejsou, ale na jevišti se nikdy nehrály. Tyhle chvíle má ostatně asi každý muzikant nejradši, protože tehdy se náhle z řemeslníka stává na chvíli architekt, a když to jen trošku umí, často i Umělec !

A tak jsme si to asi týden užívali a celé dny se hrálo, až nám z toho trochu už i hrabalo, jak se můžete přesvědčit kliknutím na známého teroristu. Skončilo MS v hokeji (Bože, ta Kanada !), a po pár dnech volna doma do_sveta.jpg (36273 bytes) jsme sbalili kufry a vyrazili do světa.

Říkal jsem Karlovi (Jiříček, manažer), že není moc šťastné začínat šňůru festivalem, a navíc v půl druhé v noci, ale argumentů pro bylo víc. Konopiště zvučili naši (Jari a Hanýžka Horynovi) a bylo to po cestě do Rakovníka, kde jsme druhého dne (lépe řečeno téhož dne) původně měli začít. Karel, starý pragmatik, řekl dále (volně přeloženo) „stejně už tam budou o půl druhé všichni mrtví, a Horyni si aspoň vyzkoušejí ty nové vály“…  

Konopiste.jpg (31087 bytes)

A tak jo.   Ale !   Už když pro mě večer přijel Pepa a ve dveřích místo pozdravu zašeptal „nemůžu mluvit“, docela jsem znejistěl… přece jen jsem na podobné akci už skoro tři roky nehrál. Cesta po dálnici potmě v lijáku mě také nijak neuklidnila, a trochu jsem ožil až když jsem viděl na Konopišti celou partičku pohromadě. Karel (Macálka) je mi v podobných situacích velkou oporou, což vnímám jsko dar z nebes. Toho jen tak něco nerozháže, pochází totiž z Prahy. Objal mě a povídá „Vlastíčku, já se tak těším, až to do nich nakouříme“, a já pravím „Jozef umírá“, a on „tak si dáme richtár Ovsin zomrel“, a tím to pro něj zhaslo. Dole v podpalubí jsme pak sehnali nějaké dva mladé doktory, kteří Pepovi v záchrance píchli půllitr nějaké infúze a šli jsme hrát. Nesměle jsem ještě navrhl, když jsem viděl ten liják, že bychom snad mohli vypustit ty dumky a zahrát radši nějaké starší kravály, ale David rázně zavrtěl hlavou „hovnóó, zahrajem to jak to umíme“. A tak jsme hráli, nijak zvlášť špatně, ale liják bubnoval, nám na střechu, lidem na deštníky a kapuce, Horynům na stánek nad pultem, a tak, až na malé výjimky, nikdo nejspíš neslyšel nic. Když jsme dohráli přídavek a stáli za jevištěm, potlesk už slábnul, lidi byli totálně zmrzlí a vesměs měli dost, ale pořád ještě bylo zřetelně slyšet skandování menších skupinek, které nevypadaly na to, že by chtěly prodat kůži jen tak lacino… a tak jsem se už už chystal, že tam ještě vlezu, když za námi přidrkotala ve tváři již modrající Hanýžka, naše světluška, která celý den běhala v tom ledovém dešti od zvuku k pódiu a zpět a střídavě přikrývala plachtami bedny, zesilovače, spoje káblů apod. …a tato žena, která vydrží dvakrát tolik, co nás zbylých sedm mužů dohromady, pronesla potichu mezi cvakajícími zuby „kluci, prosím, už ne, já už nemůžu, my to budem ještě dvě hodiny balit… “ a já jsem se podíval na Pepu a řekl jsem Konec Šmytec Dost, a tak skončilo naše první vystoupení na naší velké jarní šňůře. Dole v bufetu mi pak mé selektivní ucho vytáhlo z šumu muzikantských hovorů větu ,,to víš, ti přidávat nebudou, ti už lidi nepotřebujou", a dodatečně jsem si pak musel přečíst v jakýchsi novinách, že jsem namistrovaná hvězda, která si neváží diváků atd. atd., ale já vím své : hráli jsme ze všech kapel nejdéle (hodinu a půl), a na mém místě by se tak zachoval každý... určitě aspoň Mirek Dušín, ale ten by to nejspíš jěště zkrátil.  

konoppi3.jpg (30881 bytes)

Po čtyřhodinovém zoufalém bloudění po areálu zámeckého parku a okolí jsme konečně s Davidem našli hotel, kde jsme měli spát (nejmenoval se Stará Myslivna, jak napsal Karel Davidovi na lísteček, ale Nová myslivna - hle, jedno slůvko !), a před odjezdem do Rakovníka jsme si přece jen trochu schrupli, ale nestačilo to ani na to, abych se zbavil nervozity, se kterou jsem odjížděl z domova, natož na vyprchání vzteku na Karla, že nás takhle oslabil hned první den. „Já se prostě MUSÍM VYSPAT, protože když se nevyspím, tak nic nezazpívám, a když nic nezazpívám, tak jsme všichni v pr…i, dovedeš to vůbec pochopit, idiote“ křičel jsem hystericky, kopaje přitom do dveří, za kterými dělal že spí.  

konopi2.jpg (31058 bytes)

Odpoledne jsme se omluvili za výtržnost, zaplatili škodu na dveřích, nasedli do auta a jeli do Rakovníka. Zamířili jsme k dálnici, ale ještě před přivaděčem provoz zhoustl a nakonec úplně zastavil. Byla totiž pořád neděle, a zácpy se vracely do Prahy. Otočili jsme to zpátky a s mapou na klíně jsme se vydali neznámými okreskami

 (kráceno)

 a asi 3/4 hodiny před koncertem jsme dorazili na místo. V baru vedle divadla už na mě čekalo na stole jídlo, tak jsem do toho třikrát kousnul a upaloval do šaten. Stihl jsem se dokonce i vysprchovat, ale to bylo vše. Bylo mi prachmizerně, klepal jsem se hrůzou, že nic nezahraju, a taky jsem nic nezahrál. V „Láska je“ se mi tak zapletly třesoucí se prsty, že jsem musel na pár vteřin přestat hrát, v úplně nejcitlivějším místě. Kouzlo bylo pryč. Nemělo cenu dále zapírat, a tak jsem lidem všechno prásknul. Byl jsem z toho tak rozhozený, že jsem se ani v těch nejzběsilejších pasážích nedostal do žádného „ajfru“ (čti nadšení, euforie, amok). Kupodivu, lidi po nás nic neházeli, ani neodcházeli… Dokonce jsme snad i cosi přidávali. Smutný konec sebevědomí. Řekl jsem těm lidem, že to mají u mě… obávám se jen, že potrvá hezkou řádku let, než dostaneme příležitost spravit si v Rakovníku reputaci. Ale já se tam jednou vrátím. Našetřím si na to, i kdyby mě tam nikdo nepozval. A mám k tomu i lepší důvody, jak se brzy dozvíte.

Po špatném koncertě se kapela obvykle rozprchne, a tak se i stalo. Já jsem bloumal po barech s Rockerrem, ano, to je ten šťastný výherce volňásků za název „Švanda bubák“ (Nové Strašecí), který se mně snažil přesvědčit, že to „nebylo zas tak špatný“, čemuž jsem, za vydatného zalévání, rád na chvíli i uvěřil. Když jsme se rozloučili, chodil jsem nazdařbůh vylidněným městem, až mi byla taková zima, že jsem vystřízlivěl a začal přemýšlet, jak najdu hotel, když neumím najít ani taxík. Pak jsem si představil, že jestli se nevyspím, čaká mě to zítra zas, vzchopil jsem se, zavolal jsem na policii a požádal o pomoc. Vysvětlil jsem hlasu, který se odmlčel na druhém konci, že je mi zima, a že nemám ponětí, kde by ten hotel mohl být. Řekl jsem jim taky že mám strach, že když se zase nevyspím, jako včera, že budu muset Karla zabít, a oni se mnou budou muset celý den sepisovat protokol. A že je jejich povinností zabránit zločinu, ke kterému se schyluje. Byl to asi můj zlomený hlas bez energie, který ty policisty přesvědčil, že to myslím vážně. Podrobili mě krátkému výslechu, při němž se hlasy střídaly. Pak si nechali popsat okolí místa, kde stojím a za dvě minuty byli u mě. Odvezli mě před hotel a s úsměvem mi popřáli dobrou noc, jako staří přátelé. Ještě dlouho jsem se za nimi díval. Řekl jsem jim cestou, že ještě před čtrnácti lety bych si věru dobře rozmyslel, zda si v takové situaci stopnout hlídku VB.  Než jsem usnul, zavzpomínal jsem si na ty staré hnusné rudé časy, kdy se i malé děti musely učit lhát, protože každý, kdo nelhal, byl nepřítel všeho pracujícího lidu, kdy se toho více muselo než mohlo, a ještě více nesmělo, a kdy se policajtů museli bát hlavně slušní lidé, a trochu jsem se za sebe zastyděl za to jak vyvádím. Za svoje deprese, za svoje zklamání z toho, že jsem dnes dost patřičně neoslňoval… A co když tady prostě žijí takoví lidé, že to všechno v pohodě chápou, kromě mého debilního zklamání ? Kde už by jinde měli žít, když se tu i policajti ve čtyři ráno usmívají ? Kruci, ne včera, ale dnes jsem se choval jako namistrovaná hvězda, která neunese tíhu neslávy. Před spaním jsem si potmě zapsal na jakousi účtenku :

Ty si teď přece, Vlastimile, můžeš dělat co chceš ! A ty to dělat  BUDEŠ ! ! !

A tak jsem si paradoxně z Rakovníka odvezl nejsvětlejší okamžik celé šňůry, smíření se sama se sebou a odjel odtud jak se na komedianta sluší, bez trpkosti a s úsměvem. Vzpomínka na to mě pak mnohokrát přenesla přes různé nástrahy a zkoušky a vlastně jen jednou jsem ji pustil z hlavy a dopadlo to – ale o tom později. Přesto, pro jistotu : Díky Bohu za Rakovník. (Také na toto téma bych zřejmě uměl napsat filozofickou úvahu, o tom, jak to špatné, co nás potkává, vždycky přichází ve správný čas, aby se pak mohly věci odvíjet lépe, pokud jsme schopni si z toho něco vzít... ale není na to čas, spěcháme přece na koncert !)   

 

 Vskutku,

Divokej Bill není špatná kapela, ale ani my jsme to tentokrát už nenechali nikam utéct a přestože kluci jsou v Českém Brodě doma a z asi 1500 diváků přišla na to náměstí většina na ně, užili jsme si to všichni. Hráli jsme před nimi, což bylo velice šťastné rozhodnutí, stejně tak název Divokej debil, kterým jsme si trochu naklonili část fanynek konkurence. Ale ti jich tam fakt měli ! Bylo to jedno velké ječící peklo,
plné potencionální něhy. (Nebo naopak ?) Vrátil jsem se pak v noci ještě z hospody na jeviště pokřtít Divokýmu Billovi nové CD a musím říct, že je to energeticky našlápnutá muzika, což jsem po návratu ke kolektivu uznale ocenil nejvyšší pochvalou -

tlak jak sviňa !

Karel (kruci, už mě to nebaví, pořád psát do závorky Macálka - Jiříček,
zkrátka Karel M. bude odteď Karel, a Karel J. bude Karlos)
,
který se chtěl po zvukovce ubytovat a nějak se mu nepodařilo napoprvé najít hotel "kousíček vocaď ", se táhl se svojí obří taškou kolem kostela směrem k nám a viděl jsem, jak na něj Karlos z jeviště volá a ukazuje rukama jako při couvání "no tady, hned za tím, je sem odtaď vidět",
což se mi málem opět vymstilo.

 Pozdě v noci, když bylo vše doslaveno a dosmáno, jsem se nějak oddělil od stáda,
a zamířil k hotelu. Pamatoval jsem si, že je z něj vidět na jeviště, a i když mě varovali, že byl pár let zavřený, a teď se jmenuje jinak, mávl jsem nad tím rukou.
Prosím tě ! Tak se prostě zeptám na nějaký hotel na náměstí...
kolik jich tam můžou mít ? Dva ? Tři ? Hochu !
Byls někdy v Sao Paulo ? TAM žije třicet miliónů lidí... 

Náměstí bylo za rohem, naše auta tam ještě stála, hned vedle jeviště,
ale jeviště už bylo pryč.
(To je vždycky divný pocit, když se vrátíte někam, kde jste něco zažili, a ono to tam už není, viďte ?)  Vytáhl jsem z auta kufr a rozhlédl se po náměstí. Hotel jsem neviděl, aha, takže bude za tím kostelem. Můj kolečkový kufr po kočičích hlavách do tiché noci krásně drkotal a já už jsem se těšil, až si v pokoji pustím nějaký eurosport, ale za kostelem žádný hotel nebyl. No. Tak je naproti.
A že si tam nedají aspoň nějaký neón... po tolika letech budování kapitalismu ! ...
To nepochopíš... co to jsou za obchodníci !
A tak můj kufr rozezvučel tichounké náměstí táhlou (ale veselou!) písní o šťastném muzikantovi, který se loudá spokojený spát... tam ale taky hotel nebyl.
No jo... ještěže tě máme, Karlosi !
Tys přece neříkal, že ten hotel je na náměstí, ale že je z něj VIDĚT jeviště !
Tak, a teď si pěkně zapálíme, a dáme si na noc hezky celé kolečko kolem krásného náměstíčka, a budeme vyhlížet nějakou pěknou uličku, ve které stojí náš domeček.
První kolo. Nic.
Říkám si - nedivoč, vždyť Karel to napoprvé taky nenašel... a to byl bílý den...
asi to mají nějak hodně originálně označené, klid... dej si ještě okruh.
Když jsem šel dokola už potřetí (třeba to ani nevypadá jak hotel, musíš si pečlivě prohlédnout každý vchod), všiml jsem si, že kolečka mého kufru už nehrají zdaleka tak zvesela, naopak, zdála se mi ta písnička už docela trochu i prudící,  jakobych ten kufr ani netáhl já, ale dejme tomu (cenzurováno). Naštěstí se v rohu náměstí objevily dvě postavy, tak jsem nechal kufr kufrem, a utíkal k nim, abych je zajal a vyslechl,
ale dostali strach a začali prchat, a já jsem na ně v běhu volal "já chci jen vědět, kde je tady doprdele ten hotel, jak byl zavřený a teď se jmenuje jinak...", a tu postavy zpomalily a šly ke mně a ta holka povídá tomu klukovi "tady přece nikdy nebyl žádný hotel, že ne... ?" tónem, který byl plný naděje, jakou asi má barva ženského hlasu když ráno chybí do počtu jeden chlap a všechny úspory a žena si nahlas říká
"přece by mi nezdrhl i s prachama ?"... a v tu chvíli jsem už i já zapochyboval,
zda jsem odpoledne dobře slyšel, zda Karlos nevolal něco úplně jiného, třeba
"tady za tím stojí taxíky, umyj se a přijeď" a dostal jsem strach, ale už ne tak velký jako v Rakovníku, protože jsem byl v pohodě, a navíc jsem věděl, že přinejhorším můžu spát v autě. Pak jsem si ale vzpomněl, že jsem v jedné uličce zahlédl ceduli POLICIE
a chvíli na to už jsem stál pod ní a zvonil na zvonek.
Rázný hlas se mě zeptal, co si přejete, a já jsem se ovládl, abych do toho mikrofonku nezařval SPÁÁÁT, a místo toho jsem řekl klidně Jmenuji se Redl Vlastimil,
jsem hudebník, a jdu se udat, načež po chvíli ticha zabzučely dveře.
Muž za stolem mi pokynul, abych se posadil (sám se pevně opřel rukama, čekal jistě, že se jdu přiznat nejméně k vraždě, nebo ke znásilnění babičky) a já jsem mu velmi vážným hlasem vysvětlil, že jsem na dně, a že je moje poslední naděje, jak najít ten hotel, ze kterého je vidět to jeviště, co tam už není. Ten velmi přísný muž chvíli sváděl vnitřní boj, jestli mě přece jen nemá zavřít do basy, a pak vstal, vzal mě za ruku a vedl si mě i s mým drkotajícím kufrem asi třista metrů kamsi na opačnou stranu, než bylo to prokleté (ale jinak skvělé !) náměstí. Každý průměrný fotograf - amatér, který by zezadu zachytil naše siluety, vedoucí se nocí za ruku, na ten nejlacinější foťák,
by se musel s tímto snímkem umístit nejhůře do třetího místa na všech prestižních světových soutěžích, daleko za sebou zanechav plačící děti z Angoly a Somálska
s obličeji plnými much, vrásčité tibetské a kavkazské stařeny a s převahou by odrazil
i nápor raněných amerických hrdinů, natož Makedonců, Kurdů či snad Afghánců. Já ten obrázek ale zachycený mám, bez blesku, jen s těmi lampami, pod kterými jsme šli, a jsem na něj velice pyšný, i když ho nikdy nikdo neuvidí. 

Když jsem tento příběh vyprávěl u oběda klukům, nejdřív se smáli,
ale pak jsme zvážněli, a já jsem řekl nahlas, na co jsme všichni mysleli :

Ja ja... Svět sa v prdel obracá. Bigboši sa vodijá s esenbákama za ruku.

(Což je valašsky a česky to znamená : Již se nám nějak vytrácí z rockové hudby  rebelie, dřív tomu tak nebylo, ale kolo dějin nelze otočit zpět.) 

Večer v Litomyšli, když se začal Karlos před děvčaty manažersky předvádět
a vnucoval se mi s popisováním cesty na hotel, suše jsem ho usadil -
nemachruj a radši zjisti, kdo má dneska službu. 

Metodu vyhledávání noclehu za asistence mužů zákona jsme pak v nouzi použili ještě několikrát. Takže až zas uvidíte v Blesku moji fotku s policisty okolo a u ní titulek 

ZNÁMÝ FOLKOVÝ VÝTEČNÍK OPĚT ZATČEN  ! 

berte to, prosím, s rezervou.    

kola.jpg 84305 bytes)

 

Jak tak pozoruju, popsal jsem deset stránek, a nejsme ani v půlce května, tak takhle by to nešlo, milí čtenáři, to bychom se léta nedočkali ani o Vánocích.

Naštěstí se nyní nabízí příležitost vyprávění trochu akcelerovat, počínaje Litomyšlí se totiž na šńůře nedělo celkem nic zvláštního, a pokud ano, tedy nic, co by stálo za zveřejnění, anebo ještě lépe řečeno - nic, co bych se zveřejnit odvážil.
Naší Slavné Skupině s každým dalším povedeným koncertem narůstala větší a větší ramena, což se sekundárně promítalo i do nočního života - když už je člověk jednou tak báječný, zkrátka skvělý, tak si přece nebude sám ten den krátit,
například zbytečným spánkem, to dá rozum. 
Proto snad stojí za
zmínku koncert v Praze, na sídlišti v Opatově,  
ze kterého jsem měl také velké bobky (v Praze žije nejvíc novinářů !)... a faktem je,
že jsem před ním oka ani nezamhouřil, možná snad přimhouřil, ale díky Petrovi Zapletalovi, který mi na pár hodin zapůjčil svoji rohovou vanu plnou vřelé vody, to, kupodivu, nebylo ani na hlase téměř znát. Byl to naprosto senzační koncert.
 
prague.jpg (20734 bytes)
V Praze se, paradoxně, hraje hrozně dobře, nevím, jestli jen nám, co vyvážíme do té naší hlavní stolice i v muzice jakési názvuky poctivého smradu venkova... (odkud se většina Pražáků do Prahy přistěhovala)... anebo jestli je to tím, že už tam viděli ledacos, a tak je pohled na různé excesy tolik nedráždí, jako v menších městech a vesnicích, kde se na nás někdy, když začnu spontánně šílet, dívají trochu podezíravě, jestli jsme si tam z nich náhodou nepřijeli dělat prdel.
To už je potřetí v této reportáži, co jsem musel použít toto slovo ! To je tedy úroveň... a just  

PRDEL    PRDEL    PRDEL !

ENTER                                         EXIT

navíc vím, že přijdou v této reportáži momenty, k jejichž popsání budu potřebovat ještě daleko silnější výrazy... Ale Spisovatel, tak jako Skladatel, Hudebník či Básník, zkrátka Umělec, ten toho musí obětovat mnohem víc, než jen svoji chimérickou dobrou pověst, aby se v jeho díle zjevila vůbec nějaká trocha Pravdy,
kterou stojí za to vytroubit do světa. 

Naše šňůra pokračovala vystoupením ve výletní restauraci U letců, o kterém kdosi napsal uletcu.jpg (27255 bytes)do knihy návštěv, že bylo z mé strany mdlé a bez šťávy, s čímž nemohu ani za mák souhlasit, ale budiž. V hospodě se v podstatě vždycky hraje blbě, do hospody musíte mít "hospodský repertoár", a ten my nemáme.
To je celý problém, jsou divadelní hry, které se dají hrát v hospodě,
a výjimečnému publiku s velkou dávkou fantazie se dá za určitých okolností v hospodě zahrát snad i nějaký ten Ibsen. (???) Když jde pořadateli hlavně o to, aby se vytočilo co nejvíc piva a prodalo co nejvíc kuřat a klobás - ale pozor, taky o to, aby byla pohoda - není možné mít úplně ortodoxní koncertní ambice. Já tam hraju rád právě proto, že ta očekávání ze strany diváků jsou tam mnohem vstřícnější, jak už to tak
v hospodě snad má být, a tak si často člověk zahraje i sobě,
více pro radost, a méně na efekt.  
Snad nikam jinam na nás nedorazí tolik známých, většinou muzikantů ze Babylon.jpg (32051 bytes) spřátelených hradeckých kapel, jako právě na zahrádku k letcům.
Připadám si vždycky jako kdybych hrál někomu na narozeninách. (Obvykle se taky ihned po  koncertě vynoří někdo, kdo je má.)
A kvůli tomu se tam vlastně jezdí. Proč bychom to jinak dělali ? WC tam není, voda, šatna, nic... Může se vám tam klidně i zastesknout po nějakém "normálním" hraní... 

A nejspíš jsme po koncertě skutečně trochu i remcali, protože hned druhý den jsme
v Táboře dostali po čem jsme toužili. V divadle je to přesně naopak - auditorium sedí
v číslovaných sedadlech s opěradly (v první řadě pan starosta s chotí) a napjatě naslouchá, a ať se odvážete sebevíc, ostrůvky svátečních obleků udržují zbytek publika na uzdě, takže když se někdo odváží po zvlášť povedeném bigbítu zavýsknout, nebo nedejbože zapískat, je zchlazen tázavými pohledy, a po příští písni už si to raději rozmyslí. Koncerty v táborském divadle jsou proto vždycky velmi upjaté (ale zase o to více vyniknou ty jemnější práce), a obvykle až zcela na závěr se koná tradiční frenetický potlesk. Tentokrát mi ale ani závěrečný aplaus zas až tak frenetický nepřipadal, a bylo mi to ještě dlouho líto, určitě to šlo zlomit, mohl jsem zahrát pár věcí sám, mohl jsem zkusit cokoli, ale později v noci jsem si uvědomil, že se budu muset po té pauze některé věci, které už jsem uměl, přece jen znovu naučit.

A kdo by se netěšil do Budějovic ?
Sál Metropolu je ale akusticky příšerná haluzna, a tak jsme se v sále roztáhli na celé odpoledne, aby to večer hrálo. Jarda Horyna je opravdu Mistr, a když se "roštílí", JHtalir_kopie.jpg (32692 bytes)ozvučil by i blížící se ruskou armádu tak, že by se na ni Němci moje_papu_kopie.jpg (26873 bytes)těšili. Často se stává, že se pro samé flákání nestihneme večer už najíst, a to pak musí Karlos do hospody a po telefonu nám předčítá jídelní
lístek. Někdy však už ani na to není čas, moje_jidlo_kopie.
             jpg (24335 bytes)      JH_se_svacou_kopie.jpg (27288 bytes)

tehdy se řídíme příslovím : doma jez co máš, jinde co Karel přinese. Ale co psát jinak o Budějicích ? Asi se tam odstěhuju.

Dav.JPG (38574 bytes)

Ve Žďáru jsme hráli naposled před třemi lety, na Horáckém Džbánku. Bylo to tehdy průměrně skvělé vystoupení, ale buď jsme se před ním všichni vykoupali (nebo snad dokonce vyspali !), z fotek členů souboru, které mi poslal Jarda Zamazal, i po letech vyzařuje sebevědomí, mladistvý zápal, a svěží, ladné pohyby.  

Karel3.JPG (68060 bytes)Michal.JPG (475980 bytes)Ja.JPG (532765 bytes)Pepa.JPG (486787 bytes)

Není proto divu, že rozvášněné fanynky před naší šatnou museli pořadatelé nechat rozhánět vodními děly.   

Fans.jpg (214136 bytes)

 

 

Žďár je i po třech letech stále krásný, 

Zdar.JPG (17936 bytes)plakat.JPG (40593 bytes)Zdar1.JPG (964687 bytes)

i když jej tu a tam hyzdí paneláky a křiklavé reklamy na Zasnen.JPG (861453 bytes)
zasnen1.JPG (49122 bytes)(často průměrná) vystoupení potulných kejklířů. Moc dobře je znám - všichni se při těch svých smuténkách tváří, jakoby jim mělo  srdce puknout dojetím nad tím marným světem, ale jak si sbalí fidlátka, rázem jim otrne ! V hospodě byste je měli vidět ! Ti že mají zlomená srdce ? Ó, to byste z jejich tváří nevyčetli ani potmě ! Samé vtípky a fórky, jeden cyničtější než druhý. 
predstiral.JPG (846562 bytes)predstir.JPG (817208 bytes)
Nevěřte nikomu, kdo vám vypráví tragické historky ze svého života, a už vůbec ne tomu, kdo se svým trápením vyrukuje na veřejnost, natož tomu, kdo je tak otrlý,
že se jím chlubí, či snad - fuj - dokonce živí !  Šašci jsou to, komedianti,
kteří poskakují na pružném můstku svého srdce, aby dosáhli svého !
V opravdovém umění musí
autor zůstat ve svém díle skryt. (G. Flaubert)
 ? ? ? 

Což opravdu nezpíváte o věcech, které jste na vlastní kůži zažili ?... (vidím v duchu zklamaný obličej nejednoho - nyní již vlastně bývalého - příznivce) ...A já jsem vám tolik věřil(a)...
Ovšemže ne !  Pýcha nám to nedovolí. To by přece uměl každý, opisovat !
Ale něco přece jen zažít musíte, jinak byste nepoznali, zda je vaše rýmovačka dobrá, zda to, co jste napsali, by nakonec nemohl někdo i doopravdy klidně zažít. A i kdyby nakrásně některá z těch písní ze života skutečně byla, stejně bychom se k tomu nikdy nepřiznali. (A proč taky, když nás při ní nikdo nechytil ?) 

 

Ale dosti debat, jde se na fotbal !

nastup.jpg (55720 bytes) 

Exhibiční fotbalové střetnutí o Pohár NA FAMOTĚ UEFA, často též nepěkně nazývané Prdel světa proti Tramtárii (už je to tu zas !) má v naší obci již letitou tradici.
Začalo to, jak jinak, vzájemným štengrováním u piva s místními aktivními fotbalisty, (ty žes hrával krajský přebor, jo ? ...pshaw, na vás bych stačil i dnes... bla bla bla...)
v době, kdy jsme si tu s tehdejší sestavou AG Fleku "koupili" zkušebnu, ve které... dvur.jpg (25629 bytes)
(kráceno)

Od těch dob se sem každý rok na poslední celý víkend v květnu sjede několik desítek a někdy i stovek našich kamarádů, kamarádů našich kamarádů,Tady2.jpg (430580 bytes) známých atd., aby zde po tři dny a noci hájili čest "umělců"alt.jpg (64501 bytes)

*přičemž umělcem se rozumí každý,
kdo 
umí - anebo BY uměl (kdyby chtěl) - rychle vydělat hodně peněz,
aniž by kradl nebo lhal
 

na hřišti, na jevišti, a zejména v hospodě. Výčet jmen jen těch nejznámějších, kteří se tu ukázali za těch cca 12 ročníků, by byl možná pro někoho impozantní, já však touto cestou nehledám sponzora na příšti rok, a tak vás jej milosrdně ušetřím. SamChra.jpg (52294 bytes) Akce si ale navzdory stoupající návštěvnosti stále ještě zachovává podomáckého ducha, nezvu Vhospo.jpg (23852 bytes) sem žádné zástupce médií
(a když, tak "bez lopat")
a je to úžasná příležitost mít jednou za rok pohromadě skoro všechny lidi,
které mám rád (a na které si neumím
za celý rok udělat čas). 

A co se tu vlastně v tyto dny děje ?
 Petanque.jpg (17257 bytes)
V podstatě nic. Každý si dělá co chce. Jedni hrají petang, jiní řežou do kytar, KBalon.jpg (21951 bytes)někdo se jde proletět balónem a značná část hostů nedělá vůbec nic, jen bezuzdně paří.    

Stul2.JPG (26630 bytes)IJupp.JPG (26947 bytes)Kormidlo.jpg (21071 bytes)Stony.JPG (666650 bytes)MarianPode.JPG (64784 bytes)Ester.JPG (32047 bytes)

Obecně se dá říct, že zde vládne poklidná nuda, neboť nikdo nikomu nic neorganizuje a nesnaží se vymýšlet nějaké nové, progresivní způsoby zábavy. Podobně jako na karnevalu v Rio de Janeiru, kde se průvod tančících pomalu šine městem a každý se kouká nějak zabavit sám.

Honza_a_Lida.jpg (34151 bytes)Siluety.JPG (35248 bytes)

V sobotu odpoledne vyberu z těch, kteří jsou schopni stát na nohou, základ týmu, doplním jej o posily ze zámoří a jdeme porazit místní kluky z TJ Sokol, což se nám Radek.jpg (215837 bytes) jednou za pár let i skutečně podaří. Fotbal tradičně provází mohutná zvuková kulisa 80 000 řvoucích fanoušků, kterou jsem vlastnoručně pořídil ve Wembley při finále EURO ´96, a kterou si pouštíme z aparatury, a hlavně neuvěřitelné komentátorské exhibice Dalibora Štrunce a Radka Havla.

 před.jpg (273849 bytes)Hole.JPG (28641 bytes)Polo.jpg (367516 bytes)

A pak už se hraje asi tak do půlnoci u lesa nad hřištěm koncert, kterého se obvykle účastní všichni, kdo mají chuť si zahrát, takže lze často shlédnout Odkop.JPG (84547 bytes)i velmi kuriózní sessions.  Předloni jsem si opravdu dosyta zahrál na bicí s Radkem Pastrňákem (el.kyt) a Péťou Vavříkem (basa) vkusné a uvolněné pásmo Kačesových písní, jako "Jsi Savana" (většinou jsme je sice slyšeli poprvé, ale s takovými hudebníky je to celkem fuk), které jsme prokládali rockovými korunovačními klenoty typu Smoke on the water, jazzovými improvizacemi a (!) mými altaja.jpg (26026 bytes) odvážnými sóly na bicí. Kdo nezažil, neuvěří. Když jsem asi po hodině vracel našemu Davidovi zbytky paliček, mračil se na mě (!!!) a když mu povídám - Dave... sorry... hele... koupíme jiný... otáčel se ke mně zády a odcházel do tmy. Vůbec se mnou nemluvil, tak byl nabroušený, protože ten total-brutal-masakr viděl (a žárlil, že nedá takovou ránu !). Nakonec jsme ten koncert přece jen šli dorazit, a když se David posadil za bubny, začal se hystericky smát a volal na Pepu - pojď se na to podívat - ty škopky sou komplet celý od krve !
A já jsem jim, jako to dělá kouzelník, ukázal ruce, na kterých se mi během toho šíleného mlácení stačily za plného překrvení zacelovat všechny tržné rány, takže ani jizvičky po nich nezbyly, a zeptal jsem se - tak co, vy tupí neznabozi,
už víte kdo řídí kosmos ?
A dohráli jsme to pak v naprosto výjimečném stylu, protože i chlapci pochopili,
že toto jeviště je dnes pod ochranou vyšší moci. 
Letos 
jsem si Smoke zahrál pro změnu na basu, s Lubíkem Dědkem Dibdiakem,
hráli jsme hlavně staré Claptonovky (Wonderful tonight, Cocaine...) nějaké ty Hendrixe, a opravdu nevím v Čechách o nikom, kdo by tyhle věci uměl zahrát
a zazpívat líp než on. Je to ostatně kytarista, který mě v dětství asi nejvíc ovlivnil, a to že si mě váží, pro mě, neuražte se, znamená víc než (cenzurováno)... Jednou vám ho představím na nějaké příjemné akci, kterou pořádá někdo, kdo nemyslí jen na peníze. 

Streichl.jpg (55418 bytes)

Zahráli jsme si taky s Pepou Streichlem, velmi citlivě, až něžně, Pepa opravdu dovede při hraní naslouchat jako málokdo, takže hrát s ním je pro mě svátkem. Ať zahraju co zahraju, vždycky to dovede něčím podtrhnout. (Doufám, že je to vzájemné !)
Pepa byl první, kdo mě před skoro 20 lety vytáhl na jeviště, abych ho doprovodil na elektriku. Bylo to v Hulíně, před plným 
amfiteátrem, a docela mi to zvedlo sebevědomí. Víte... tehdy mě nikdo neznal a po mém muzikantství nebyla na trhu práce absolutně žádná poptávka. Dost jsem si to tehdy užil, lidé mi po každém kolečku zatleskali... ano, bylo to víc než příjemné.
A takové je hraní s Pepou i dnes.

Je to jako mlsat.

Hodně spoluobčanů bylo v šoku ze sólového vystoupení Šany.
 Všichni ji tu samozřejmě znají, ale nikoho asi ani ve snuumelka.jpg (32004 bytes) nenapadlo, že by mohla být PICT0500.JPG (16184 bytes)až tak dobrá. Koncert ozdobila svým vystoupením s kapelou také jedna z největších rockových legend, Olda Veselý.
Co k tomu dodat ?
Snad jen, že jsem na to patřičně pyšný. 

Knucik.jpg (217605 bytes)

Kňučíka, který sem taky jezdí už léta, nechtěli lidi vůbec pustit z jeviště, a asi do šesti do rána pak ještě musel předčítat v hospodě své veselé definice, kterými jsem ho při minulé návštěvě nakazil (jako např. KOLONÁDA - ruská touha po bicyklu, HASTROŠ - požárník,  který se ulejvá a hasí jen trošku, PAŠO VATEJDL - slovenský pašerák teplých vatovaných kabátů atd. atd.). 

Po skončení oficiální  části programu se nám, místním, přátelé a známí rozlezou po našich domech, dvorech a zahradách, kde se marně snaží najít si nějaké volné místo na spaní (nakonec ráno obvykle sami uznají, že stejně žádné nepotřebovali) 

Spi.JPG (32181 bytes)Mrtev.jpg (29129 bytes)

a postupně se houfují kolem žhnoucích grilů a naražených soudků a přisedají ke stolům, kde již jiní dávno tasili kytary z kufrů. U souseda Franty stává připravena menší aparaturka i s mixážním pultíkem, takže u něj dojdou uplatnění i muzikanti, kteří hrají na netrampské a nefolkové nástroje, jako jsou harfa nebo samplované bicí. 

Vana_hudba.jpg (18239 bytes)jam_u_Franty.jpg (18371 bytes)

U nás se zase vžil hezký lidový obyčej - ranní vynášení klavíru. Je to úkol asi přece jen nad mé vypravěčské schopnosti, popsat co se tu kdy dělo. Někdy se přihodí, že dorazí sto muzikantů, a všichni hrají... často písně, které někdo složí teprve za deset let ! A jindy... ále - cožpak jste nikdy nebyli na pořádném flámu ? A protože naše vesnice není rozlehlá, osazenstva jednotlivých okupačních posádek se stihnou za víkend několikrát navzájem navštívit, promísit se, a při té příležitosti si vyměnit nějaké ty bundy, batohy a spacáky, pro které se potom, aby je čert spral, hromadně zastavují po celý další zbytek roku. Ale zlobte se na ně. Takže za rok zas a  

Andreaming.JPG (674169 bytes)Slunce_v_hrnku_.jpg (11696 bytes)

Slunce v duši.  Nebo aspoň v hrnku. 

To be continued...