Svet zmotaný
    Našel jsem na disketě pár svých příspěvků, které zmizely při předposledním kolapsu Knihy návštěv. Tento je z 20. července 2002.

    Slíbil jsem pár postřehů z poslechu nové desky Vladimíra Merty a Jany Lewitové Svet zmotaný, a tak - sláva - po deseti divokých dnech, kdy jsem si připadal jako výletní parník, konečně vypínám telefony a jdu do toho. Předesílám, že moje dojmy z CD, o němž je řeč, směřuju hlavně těm, kteří už naše předchozí výboje do archívů mají trochu zmapovány.

    Vladimír je velký umělec (což snad každý ví), a pro mě (což se možná neví) byl vždycky hlavně velkým badatelem a výzkumníkem, a to jak na poli hudby tak slova. Na rozdíl ode mě má dva vysokoškolské tituly, ale to mi nebrání, abych v něm neviděl staršího bratra a spřízněnou duši, no a - i když to zní divně – po učňovských a tovaryšských letech, kdy jsem k němu vzhlížel s více než zbožnou úctou – dnes už i kolegu, mistra - vynálezce, a tudíž vážnou konkurenci, což věru, nemohu říci o téměř žádném z českých písničkářů, jakkoli jich celou řadu pro to či ono upřímně žeru. Jako pomyslní protivníci jsme se utkali „v bitvě u Zuzany“, ve které jsem lstivě zvítězil (o pár mrtvých!) tím, že jsem Zuzku Homolovou nenechal na celé desce hrát na kytaru. Tím však pro mě jakékoli pokusy o srovnávání se s Mertou nadlouho končí, protože nyní přichází Vladimír s albem, kterým mi tuto těsnou „porážku“ na celé čáře hanebně oplácí.

    Vladimír se opět pěkně vybarvil. Výčet použitých nástrojů nechť napoví : viola, brač, viola da gamba, fujary, kytary, brumle, duduk, psalterium, theorba, kornamusa, kalimba, pákistánské harmonium, barokní a renesanční loutna a halda bubínků navrch.

    Kde začít... Co je, sakra, na té desce tak zvláštního ? Je zvláštní tím, jak je „velká“. (Nezačal takhle Mr. Bean svůj projev před obrazem Whistlerovy matky?) Ale JE velká, a velká je formátem své svobody. Způsob, jakým Merta s Lewitovou tančí na křehkém ledě historické látky, je prostě fascinující. Dělají si co chtějí, ale přitom do ničeho nevrážejí a myšlence písně ničím nepřekážejí. Z jejich živelně působícího hraní na mě vyzařuje jistota, že vědí, co dělají, že se nebojí, a to mě utvrzuje v dojmu, že tam prostě v těch minulých dobách byli, že to tam žili, a jen si sem odskočili, aby nám to zahráli, a nesejde na tom, zda právě na loutny či elektrické kytary. Já, starý strašpytel, si při některých prastarých „předobrozeneckých“ instrumentálkách (které jsou řazeny vždy tak ob čtyři zpívané písně) říkám Bože, to je drzost! A trochu se krčím, když si představím, co by na to řekl největší Slovák všech dob, jistý...pst ! ! !

    Dlužno říci, že Jana Lewitová, navzdory kráse jejího hlasu, není v tandemu s Mertou žádný Simonův Garfunkel ; byla to ona, kdo všech 24 písní alba ve sbírkách vyhledal a vybral, a i když se mi ježí chlupy, kdykoli si pustím její „Casada con un viejo“ (Provdána za starce) - šestiminutovou píseň (CD Sephardic inspiration), která i s předložkami a repeticemi čítá pouhých 24 slov (!), kde zpívá jednotlivé slabiky opravdu tak, že rvou srdce - na této desce je její muzikantská přítomnost pro mě citelnější, a to i tehdy, když zrovna na violu nehraje.

    Nechci desku rozebírat na součástky, je to trochu nad mé síly, vše je řádně opracováno a drží pohromadě (i výjimečným zvukem slepého Pavla Musila), ostatně - slíbil jsem, že se rozdělím o dojmy...

    Přesto, že deska nemá chybu, neprorokuji jí žádný bombastický úspěch, tím méně pak kasovní. Je vystavěna na pečlivém prozkoumání a pochopení historických souvislostí a nadání vcítit se do možných pocitů, ze kterých tehdejší „předloha“ vznikla. A z tohoto úhlu pohledu ji asi jen málokdo docení. Povrchní soudy vytknou albu anachronické prvky v aranžmá, ještě povrchnější se přidrží názoru, že Čechomor to umí rozbalit víc, a ti, pro které národní hrdost stojí a padá s výsledky hokeje, ti se při instrumentální melodii (č.4) ze sbírky Anny Szirmay-Keczerové zřejmě rovnou rozzuří : „Toto že sú naše slovenské ľudovky ? Tieto turecké melódie ? No nech len prídu do Žiliny, my už im zahráme !"

    Líbit se všem není vždy tak snadné, jak si lidé myslí, ale já vím jistě, že Vladimír by to uměl, kdyby o to stál. Tím, co dělá zejména v posledních letech, vysílá jasný signál, že ho prostě už nebaví bavit se s každým, a laťkou, kterou nasazuje, si vybírá z davu ty, které by rád potkal.

    Jeho a Lewitové deska Svet zmotaný, ve svém zjednodušeném hlavním smyslu (pomineme-li krásu a smysl jednotlivých písní) řeší – podle mého – tento eticko-filosofický problém: Jak by tyto písně hráli tehdejší lidé s dnešními hudebními možnostmi ; nebo ještě lépe – jak bychom je hráli my, dnešní muzikanti, vrženi strojem času do oněch dob. Na obě tyto absurdní otázky se nám dostává při poslechu desky vrchovatě odpovědí, a to způsobem natolik originálním, že si nemohu závěrem odpustit konstatování : „Tak nám zase pražáci natrhli prdel.“

    A to je vše, milé děti. Dobrou noc.