Vzpomínka na Vánoční běsnění v Tramtárii :
    V druhé polovině prosince kulminuje období zostřené lásky k bližnímu, což se promítá i v počtu návštěv naší malebně zapadlé vísky. Vše vrcholí 25.XII., kdy si zde mladousedlík Luboš Javůrek před lety vymyslel tradici pořádat „malý vánoční koncert“. Pro mnohé naše kamarády a známé, kteří jsou náhle zděšeni tou spoustou volna mezi svátky, je to vhodná záminka k útěku od rodinného krbu do útulně natřískané sokolovny, kde mezi místními bohémy, světáky a květáky („cvětak“ - rusky „hippie“) lze setřást část nashromážděných předvánočních depresí. Letos dorazilo něco kolem 200 lidí, a i když nemyslím, že by jich u mě spala víc než třetina z nich, bylo tu poměrně husto. Ti, kteří sem jezdí pravidelně, již vědí, že nemá cenu se příliš upejpat se záborem claimu na spaní, a ti nejzkušenější si již v podvečer akce obvykle vyznačí svůj zamýšlený pelíšek (po vzoru němých tváří) nějakým odpudivým předmětem, jemuž se každý rád vyhne, například plesnivým batohem, páchnoucím spacákem, ve kterém je pohozen tvarůžek (či co v tom mívají) apod. Snažím se vždycky odejít do hospody ( k níž sokolovna, jak správně tušíte, velmi těsně přiléhá ) z domu poslední, abych stihl těm, kteří přijíždějí z velkých dálek poprvé, stihl aspoň naznačit přibližný směr a světovou stranu, kudy je třeba se ráno plazit, neboť dobře vím, že po skončení kulturní akce už by mi asi nedokázali rozumět, a to i v případě, že bych ještě byl schopen něco vysvětlit. A tak mým hostitelským sítem letos propadli jen Hasna s Lopuchem, kteří tu někde byli, ale nevím, zda tu přespali, ani jestli jsme se vůbec potkali či zda se urazili a odjeli, nebo tu ještě pořád někde jsou, bloudíce po lesích, anebo jsou již mrtvi, a teprve jarní tání vyvrhne jejich těla z kanalizace u mě na zahradě, kde tato rozkošná bystřina vyvěrá. Po následujících několika dnech hájení, přerušovaných jen samostatnými nájezdy přátel o síle zřídkakdy přes 0,4° Průchovy stupnice ( 1° = celá „Jihlavská sekce“, což je 10 aut ), které však nestojí za to, aby se člověk pokoušel vystřízlivět, přichází Silvestr a s ním „malé posezení u Františka“ (soused přes cestu) , což není nic jiného než vpád několika desítek Františkových nejbližších přátel, spolupracovníků, bývalých spolužáků a kamarádů z vojny ( tzv. „Františkánů“ ). Jsou to ovšem všechno družní, vtipní a zábavní lidé vybraného chování, a tak jsem vždycky rád, že jich pár mohu uložit i u nás. Když k tomu přičtete, že jsem si ještě mezi svátky „odskočil“ na koncert Radima Zenkla v Telči <www.folktime.cz> (ale nějak mi nevyšel krok, takže jsem cestu domů nalezl až po několika dnech), pochopíte, že není v mých silách vylíčit na tak malém prostoru ani zlomek z toho, co jsem během vánočních „prázdnin“ zažil. A proto jsem si ze všech těch vzácných návštěv vybral jen dvě, o které bych se s vámi rád rozdělil.

    Navštívil mě Pavel Váně, legendární brněnský rocker, zpěvák, skladatel (atd. atd. Progres2 ). Vypadá už asi dvacet let pořád stejně, a co je ještě lepší : pořád stejný je. Oznámil mi suše, že odjíždí na šest týdnů na své (a teď se podržte) africké ( ! ) turné ! ! ! Angola, Keňa, Mali, JAR ... a ještě kdoví kam. Ne, žádný manažer, žádná mezistátní kulturní výměna, všechno si domluvil sám, vesměs přes internet. Věřte nevěřte – za dobu největší slávy skupiny Progress vystudovalo v Brně (a i jiných českých městech) tolik studentů z Angoly „a okolí“, kteří se na milého Pavlíka chodívali odvázat, že to ještě i dnes stačí na šňůru po Africe, která je delší než Paříž - Dakar ! Dohodli jsme se, že ze své misijní cesty bude posílat zprávy tak pravidelně, jak to dovolí hustota internetové sítě (a stav jeho střev). Na chvíli jsem zaváhal, jestli mu nemám jet dělat bedňáka, ale už bych to nestihl všechno zařídit, a tak mu hodlám na cestu aspoň vnutit moji špionážní nahrávací soupravu, pro případ, že by při pádu letadla do pralesa narazil na nějaké skutečné etnické hudební klenoty. Zavzpomínali jsme též na veselé chvíle při povinných přehrávkách, a shodli jsme se na tom, že kdyby nás bolševik pustil do světa, většina z nás by skončila beztak někde v bažinách a rudoch tady mohl panovat ještě sto let. Při loučení pak ale Pavel zvážněl a významně dodal : „Mí Pygmejové mi rozumějí.“

    Jiného krásného dne přijela „kontrola z ústředí“, můj dlouholetý kapelník Pepa Šobáň. Všechno si pečlivě prohlédl, včetně kruhů pod mýma očima a musel jsem mu pustit ukázky celé řady našich budoucích hitů, na kterých průběžně pracuji, než mi uvěřil, že jsem celý ten rok jenom nepařil ! Přestože Josef jen projížděl a jeho žena Máša hodně spěchala, nakonec jsme vytáhli i nějaké ty nástroje a trochu si zahráli. Myslím, že když odjížděl, už mi zase důvěřoval. Čímž se nám oběma notně ulevilo. Moji malověrní příznivci, kteří se obáváte o můj další umělecký osud ( existujete-li vůbec tací ), vezměte si z Pepy příklad !

   Váš Vlastimil