Brzy s námi budou hrát i cvičení medvědi
Do ticha chrámu letmo zazvonila španělka, pomalu se přidala broukající basa, pak prostorem nad hlavami lidí prolétly tóny píšťal a vzápětí se na ploše elektrické kytary vznesl rockový chorál, který vysmýčil i ten nejzaprášenější kout. To přijel zahrát do ústeckého kostela sv. Vojtěcha folkrockový písničkář Vlasta Redl.

Vlasta Redl hrál s kapelou Každý den jinak v ústeckém kostele sv. Vojtěcha
Foto: Jiří Needrle

  V doprovodu kapely Každý den jinak přivezl hity, které před časem vydal na výběru Pecky téměř všecky. Nechyběly šlágry jako Husličky a Bože můj, zpěváka zastudila i slza na líci v písničce Co když, na druhé straně se však publikum několika dalších očekávaných hitovek nedočkalo. Muzikanti totiž měli co dělat, aby ukočírovali silnou akustiku chrámové lodi a raději na poslední chvíli vyškrtli z programu ty písničky, při nichž by se jim koncert mohl rozsypat pod rukama.
  "Cítil jsem se jako na struně, která musí co chvíli prasknout. Každá rána do bubnů hrála několik minut a nebýt to v kostele, řekl bych, že to bylo peklo," pronesl vyždímaný zpěvák po koncertě, který přirovnal k fotbalovému utkání: "Když jsem při zkoušce na pódiu tlesknul, uvědomil jsem si, že pokud nás lidé nepodrží, tak máme asi takovou šanci, jako TJ Sokol Koběřice proti Realu Madrid. Mohl jsem zkusit hrát sám a kapelu poslat do hospody. Šli jsme ale do toho nadrzo a naštěstí jsme nakonec i díky lidem vyhráli," oddechl si zpěvák, který začínal hrát v okolí Valašského Meziříčí se zábavovými kapelami, později vystupoval s folkovým Fleretem, z nějž přešel do AG Fleku, a v současné době šéfuje kapele, která se jmenuje Každý den jinak a věnuje se muzice, v níž se mísí prvky folku, rocku a moravského folklóru.

  Hráli jste v kostele poprvé nebo je tenhle ústecký chrám po zvukové stránce tak výjimečný?

  Několikrát už jsme v kostele byli, třeba v synagoze v Plzni, která je dokonce ještě větší. Ale to s námi byl Hradišťan, který má repertoár táhlých moravských melodií a dlouhých not na housle, což se zvládá lépe. Nechci tím říct, že rokenrol nepatří do kostela, třeba v Americe je vlastně každá mše bigbítový koncert. Ale jejich kostely jsou na to stavěné. Kdyby přijeli sem a viděli čtyři sta let starý chrám, tak by se z toho taky zbláznili.

  Vy jste v 70. letech u bigbítu začínal a v různém propojení s folkem či folklórem se ho držíte dodnes. Co vás právě na téhle formě přitahuje?

  To nelze vzít tak jednoduše. Spíše bych řekl, že mě nebaví to, co by uměl každý. Máme v muzice i jazz a další vlivy, hodně si toho navymýšlíme, a co mě na tom přitahuje, je možnost se neomezovat. Snažím se, aby to bylo jiné, než co dělají ostatní, a záleží mi také na určité obtížnosti výstupu. Kdyby to bylo snadné, nelákalo by mě to.

  V současnosti je moderní vlna takzvané world music, založené právě na mísení nejrůznějších folklórních a etnických vlivů. Čím to je?

  Tohle slovo jsem nikdy pořádně nepochopil a přiznám se, že si pod ním představuju, jak na jeviště přijdou lidé, kteří se snaží hrát rokenrol na kravské rohy. Žánrové fúze tu přece existují už čtyřicet let, od Milese Davise. Fúzují různí lidé s různými Redly, kluci s holkama a brzy s námi budou hrát i cvičení medvědi, kteří u toho budou jezdit na kole.

  Pokud u toho termínu přesto zůstaneme, zaujal vás v téhle oblasti nějaký hudební projekt?

  Sergej Starostin z ruské kapely Farlanders. Hraje na kytarový syntezátor a zvládá na něm vše podstatné, co se mi na jeho muzice líbí. Rád bych ho poznal jako člověka i jako muzikanta. A ti ostatní, co hráli právě na kravské rohy a dělali tu world music, ty bych vyhodil.

  Do čeho byste se jako muzikant nikdy nepustil?

  Vyhýbám se takové té dobře placené práci, nikdy jsem třeba nedělal reklamy a nerad bych se taky pouštěl do něčeho, co neumím. Nebudu tedy určitě psát dvouhodinové symfonie s partiturou pro čtyřicet nástrojů a neláká mě ani to, o čem dopředu vím, že se to všem bude líbit.

  Jak se to promítne do nové desky, kterou právě točíte a která by měla vyjít na podzim?

  O tom těžko mluvit, zatím jsou však karty rozdány slibně k tomu, abych přelezl laťku, která není nijak nízko, a byla to ta nejlepší deska, co jsme s kapelou schopni udělat.

  Až ty poslední zbytky mládí vyčerpáte, jaká bude vaše nejbližší touha?

  Toužím pořád po těch samých věcech. Po nějaké opravdovosti svého života i lidí, které potkám, chci se ze života pokud možno radovat a pro trochu legrace šel bych světa kraj. Jak jinak si ostatně vysvětlit, že hraju v Ústí? Když sedím doma, dělám muziku a nerozptyluju se nějakým koncertním flámováním, tak si vydělám osmdesátkrát víc než hraním, po kterém už jsem tak vyflusaný, že nevytvořím vůbec nic. Takže kdyby někdo chtěl, abych udělal to nejlepší, co v sobě mám, musel by si v první řadě přát, abych už nechal toho planého ježdění. Jenomže mě to strašně baví, takže je možné, že v tomhle životě už ze sebe to nejlepší ani nedostanu.