[ Jiný novější rozhovor najdete buď v Mladém Světě č 24, anebo ZDE. Zachytil ho Ondřej Bezr, dříve časopis Rock&Pop, za plného rachotu přímo v hospodě, po koncertě kapel Divokej Bill a Divokej Debil na náměstí v Českém Brodě. Bezprostředně poté, co dohrajeme, bývám intelektuálně zcela nepoužitelný, někdy to trvá 20-30 minut, někdy hodinu, podle toho, jak se koncert povede... V tomto případě se asi koncert povedl hodně, protože moje IQ je v tomto rozhovoru zřetelně pod hranicí duševního minima, naopak adrenalin v mé krvi z něj přímo tryská. - V.R.]

Tak jsem zase tady

Text: Ondřej Bezr
Foto: Radim Beznoska

„Já byl ve Valmezu ve čtrnácti letech slavný tak, jak už nikdy nebudu...“

Čtyři roky mu nevyšla deska s novými písničkami a bezmála polovinu té doby nebyl ani k vidění na pódiu. Veškerým spekulacím o tom, jestli se Vlasta Redl náhodou definitivně nestáhl z hudební scény, učinilo přítrž až letošní jarní turné. Byl zase ve svém živlu. Jestli z někoho každou vteřinou vyzařuje nezničitelné muzikantství, tak právě z tohohle valašského něžného barbara.

Co to s tebou dělá, když jsi středem zájmu médií? Když tě fotí, dělají s tebou rozhovory...

Mediální zájem mě vlastně vy­hnal na rok a půl pryč z pódia. Už jsem toho měl plné zuby. Nedovedu si představit, že by mě přestala bavit muzika včet­ně všech těch štrapácí kolem ní, jako je třeba focení. Ty se dají vydržet, ale pořád odpoví­dat na stejné otázky a vysvět­lovat, kdo jsi, přestože to sám nevíš, to se vydržet nedá.

Nechci mluvit jako major Zeman, ale většina novinářů u nás je opravduneinformova­ných. Nejhorší jsou moderátoři v rádiích. To je teprve sorta! Stalo se mi třeba to, že jsme měli šňůru s Radimem Zen­klem, který je prokazatelně nejlepší mandolinista všech dob, a ve Valmezu jsme šli do rádia Apollo. Tam seděl nějaký bývalý dýdžej, který nevěděl vůbec nic. Když se mě ptal, jestli ta ve skutečnosti asi šede­sátá deska, která mi tehdy vy­šla, je moje první, to jsem ještě vydejchal. Ale když se zeptal Radima, který hraje od Los An­geles po Hongkong na festiva­lech za honorář iks tisíc dolarů, jestli se tou mandolínou uživí, to už jsem vyprskl a dostal záchvat smíchu. To je, jako by se ptal Jágra, jestli už dal někdy gól!

Ovšem říká se, že kdo není v médiích, neexistuje.

Ano, bohužel jsem pochopil, že není šance si vybírat. To ří­kala, tuším, Marlene Dietrichová nebo kdo, že je pouze jedna věc horší než to, když se o vás špatně mluví: když se o vás nemluví vůbec. Na druhé stra­ně není úplně pravda, že se slávy nedá dosáhnout bez mé­dií. Já byl ve Valmezu ve čtr­nácti letech slavný tak, jak už nikdy nebudu. Možná že ještě někdy budu slavnější než teď, ale abych musel utíkat ze sa­moobsluhy před davem roz­vášněných dívek, to už se nej­spíš nikdy nestane. Jsem šťastný, že jsem to mohl zažít v době, kdy jsem si to uměl i užít. No není to příjemný, když tě honí holky? Všechny ty vyprodané Lucerny vedle toho blednou, člověče...

Nemůže to člověka ve čtrnác­ti zkazit?

Může. Tedy - mohlo by. Kdy­bychom byli bývali žili v jiné společnosti než v socialistické, asi by nás to zkazilo. Chopili by se nás nějací producenti, nějací ti Kočandrlové a Vřešťá­lové, a přivedli by nás na po­kraj psychických sil. Vyprodali by s námi ty Lucerny už tehdy, a kdyby se toho chytil někdo schopnější, třeba by nás dovedl i někam dál do Evropy nebo do světa, kdo ví. Jenomže ono je i na starý kolena těžký se smířit s tím, že vyděláš za ne­celý rok třeba milion korun. A kdyby mě to potkalo v těch čtrnácti, určitě by mě to na­prosto totálně zničilo. Takže to je jediná věc, za kterou jsem bolševikovi vděčný - že mě svou „rozumnou kulturní politikou" nenechal proslavit písněmi, které ještě nebyly ho­tové. Ale ještě jednou zdůraz­ňuju, že to je taky úplně všechno, za co jsem mu oprav­du vděčný.

Ale abych se ještě vrátil k tomu mediálnímu zájmu. Zahnal mě tak daleko, že jsem si začal dělat sám inter­netové stránky. To totiž pova­žuju za dar z nebe, možnost komunikovat se „svými lid­mi" takhle přímo. Začalo je navštěvovat poměrně dost li­dí, vytvářím si tam jakýsi vlastní časopis a už brzy zač­nu „vysílat", takže to bude něco mezi novinami, rádiem a televizí. A říkám dopředu, že až se tenhle způsob komu­nikace rozjede ještě víc, na čemž usilovně pracuju, nebu­de vůbec snadné ze mě roz­hovor do jiného média dostat

Práce s počítačem je tedy to hlavní, čím ses zabýval po do­bu své pauzy?

Samozřejmě že ne, i když mi to zabralo celkem dost času, a myslím, že jsem se naučil s počítačem obstojně pracovat.

A čím ses tedy ještě zabý­val? Novinkové album ti ne­vyšlo čtyři roky. Kdysi jsi ří­kal, že za rok napíšeš prů­měrně sto písní, z toho jich devadesát sedm zahodíš. Vychází mi, že bys měl mít materiál na novou desku pohromadě.

Čím jsi starší, tím toho píšeš méně, protože máš se spous­tou témat vyřízené účty. Na druhé straně tě napadají věci, ke kterým jsi musel dospět, a ty jsou mnohdy lepší. Všech­no má svůj pozitivní účinek. Takže jsem těch písní nakonec napsal dost.

Nahrál jsi je i v takové podo­bě, že by mohly vyjít?

Mám rozdělané tři desky. Na jednu z nich mi přibývají věci jaksi automaticky - to je další společné album se Slávkem Ja­nouškem a Samsonem Len­kem. Už máme tolik písní, že to vypadá spíš na dvojalbum. Ale protože jsem měl pauzu, rád bych nejprve vydal svoji vlastní desku. Ne kvůli sobě, ale kvůli lidem, abych před ni­mi tu pauzu ospravedlnil. No a pak mám skoro hotovou ještě jednu desku, ale tu dám na trh až ve chvíli, kdy budu „fakt slavnej"... anebo zcela zapome­nut. Pořád si na to ještě ne­troufám.

Co je na ní tak citlivého?

 Je strašně drzá. Jak jsem ten rok a půl nehrál před lidmi, za­čal jsem se potýkat s naprostým nedostatkem sebevědomí. Byl jsem pořád někde zavřený nebo chodil po lesích, neslyšel jsem žádný potlesk, nikdo mě neplá­cal po ramenou. Neviděl jsem ty rozzářené dívčí obličeje a zjistil jsem, že tyhle věci asi bohužel k životu a k řemeslu potřebuju. Ale s tím nedostat­kem sebevědomí jsem se vlastně potýkal už před pau­zou, protože jsem si říkal: A to je jako všechno? To už budeš jenom hrát ty svoje povedený písně? Nic víc?

Pořád si říkám, že je toho ješ­tě spousta, co jsem ani nerozdě­lal, natož abych dodělal. A kdo je udělá, když zdechnu? A tak jsem pracoval i na muzice, která by mi to sebevědomí navracela.

To mí zni, jako bys měl ambice v nějakém „vyšším" žánru, tře­ba v takzvané vážné hudbě.

Vážná hudba je každá, která je myšlena vážně. Wonderful To­night myslel Eric Clapton urči­tě vážně. Když máš svou hud­bu zmáklou natolik seriózně, že se za ni nemusíš stydět, mů­žeš si klidně při koncertě třeba nasadit klaunský nos.

V čem tedy ta tvoje ambice je? Vždyť jsi napsal několik písniček, které zlidověly. Co víc si může autor přát?

Ale já to kvůli tomu přece ni­kdy nedělal!

To netvrdím. Prostě se ti to „stalo". Ale co může být víc, než že si třeba o Sbohem, ga­lánečko většina národa myslí, že je to lidová píseň?

To sice může být jakési zadosti­učinění, ale uved' si to do správných souvislostí. Navštiv Mikiho Ryvolu. Anebo Kapitá­na Kida a zeptej se ho, jaký to je, když jede ve vlaku, kde ně­kdo blbě hraje jeho Malou Ja­ne, on to nevydrží a řekne jim: „Kluci, nezlobte se, ale tady patří tenhle akord a po něm následuje tenhle." A oni odloží lahváče a procedí: „Hele, dědo, jed'te do práce a neserte se do nás. Co vy o tom můžete vě­dět?" Rozumíš, tu píseň si ně­kdo přivlastní, ona si žije svým vlastním životem a ty ji musíš nechat být. Je to jako velká lás­ka. Když ji máš hodně rád, musíš ji nechat, ať si jde, kam chce.

A co je tedy pro tebe tím hnacím motorem?

Vidina zlidovění písničky mě rozhodně k pracovnímu stolu nepřiková. Ale nakoupil jsem si za drahé peníze spoustu stu­diových krámů, se kterými jsem se dva, možná tři roky učil dělat a teď mi to konečně začíná jít. Slyšel jsi poslední dvě alba Jeffa Becka? To je úžasný nářez! On hraje věci, které ani mladí nedovedou udělat tak mladě. Možná právě tady je nějaká moje meta.

Za tu dobu, cos o sobě nedá­val vědět, se stala enormně populární kapela Čechomor, která dělá z lidových písniček bigbít. Ty jsi jeden z těch, kteří tady s tímhle stylem začínali...

Já jim už před třemi lety řekl, že do roka a do dne vezmou bank. A to je v pořádku. Ostat­ně Franta Černý hraje na moji kytaru a já chodím v jeho svet­ru, takže mezi námi není žád­ná řevnivost. Vždyť já jsem to, co teď zažívají oni, mohl mít s Hradišťanem už před deseti lety, ale zarazili jsme to. Ne­chtěli jsme hrát v halách.

Právě to mě zajímá.

Hala je děsnej vopruz. Nic si za to nekoupíš, jen máš trochu víc peněz a slávy. Muziky mnohem, mnohem míň. Udě­lat ticho v hale se nedá. Vůbec si tam nezahraješ, z jeviště ni­komu nevidíš do očí, lidi si musíš jenom představovat.

Je ale přirozené, aby na začát­ku jednadvacátého století byla í u mladých lidí tak populární právě kapela tohohle typu? Ty sám jsi před časem řekl, že folklórem tvého mládí nebyly lídové písničky, ale Beatles.

Jasně, a taky třeba Hollies. Je pravda, že jsem se v době hraní s Hradišťanem dost stylizoval. I když třeba Husličky jsem měl rozepsané léta předtím, než jsem se poprvé potkal s Pavli­cou. Jenže, mám já hrát celý život hudbu, která mě přestane bavit? Mám hrát s někým, kdo mě zklamal? To nejde. Ale Če­chomor celý život makal, hrál na ulicích... a nikdo si jich ne­všímal. Jednou před lety jsem s nimi a několika dalšími lidmi jamoval na jakési lodi v Brati­slavě a v podpalubí u baru se­děla parta hudebních kritiků: Jirka Černý, Franta Horáček a další. Já sešel dolů, strhl jim ubrus ze stolu a řekl: „Konec flákání, běžte nahoru, tam se hraje Hudba! Bratislavská lyra skončila!" Proto mě teď Jiří Černý naštval, když řekl v tele­vizi, že mu Čechomor připadá unavený a že kdysi ještě s Jir­kou Břenkem byl lepší. Proč te­dy v té době nehlásal, jak je to dobré? Nebo hlásal? Ke mně toho teda moc neprosáklo.

Takže ty s tou komercionali­zací Čechomoru problém nemáš?

Myslíš s tím, že to po letech, kdy hráli úplně zadarmo, při­vedli až do sportovních hal? A kdo už by tam měl hrát ji­ný, proboha? Vždyť oni se drželi tři čtvrtě roku v žebříč­ku IFPI na prvním nebo dru­hém místě, před všema těma Hůlkama a spol. Ježíšmarjá! Není to úleva, že se tady po­slouchá hudba, která je oprav­du hudbou?

Nicméně museli svůj projev osladit symfonickým or­chestrem.

No dobře, já taky Colemanův přínos nevidím až tak silný. Od­vrhli určitou část syrovosti, ale teď je to stravitelnější pro lidi, kteří by je jinak neposlouchali.

Byl bys něčeho takového schopen i ty?

Myslíš najmout si Colemana? No, počkám, až zavolá on mně...

Nemyslím přímo Colemana. Prostě někoho, kdo tvou hud­bu zpřístupní více lidem. Aniž bych tě podceňoval, nemys­lím, že bys uměl zaranžovat symfonický orchestr.

Do hudebních škol jsem ne­chodil. Ale když mi do studia chodila smyčcová kvarteta, musel jsem se naučit rozepiso­vat pro housle, violoncella, flétny a tak dále. Myslím, že rozepsat symfoňák bych už dnes uměl. Ale proč bych to dělal, když jsme totéž schopni zahrát v pěti lidech?

Třeba by ti to pomohlo k ještě většímu úspěchu.

Ale co je větší úspěch?

Žádná tvoje deska se tři čtvr­tě roku na prvním místě žeb­říčku nedržela...

Zaplaťpánbu! Aspoň moje des­ky nekopírují profesionální pi­ráti. Prodávají se kontinuálně. Pár stovek od každého titulu ročně. Při tom počtu titulů je to skoro, jako by mi každý rok vyšla platinová deska. No řekni - není to lepší než být chvíli na hitparádě, a pak nic? Tady v tom našem Česku nemáš šanci udělat o moc větší sukces.

A jít ven? Zkoušel ses dostat do zahraničí?

Za poslední dva tři roky jsem se hodně zlepšil v angličtině, jsem schopný se plynule bavit o čemkoli anglicky jako česky - a možná i líp, protože nepra­cuju s tak obrovskou slovní zásobou, abych musel hledat správné slovo ze šestnácti možných. Jo, ten Jeff Beck bydlí v Hastingsu - a já tam jezdím. Ještě jsme se sice ne­potkali, ale on už o mně ví. Jestli mám nějakou cestu, ku­dy ven, určitě ne násilím. Víš, Jaz Coleman není špatný, ale co by udělal z naší muziky?

Toho bych se právě bál...

On toho má moc. A já toho nechci mít moc. Chci toho dě­lat míň a líp. No ale jestli při­jde Jeff Beck a řekne mi: „Co to tam, vy bastardi, hrajete na tom vašem Dálném východě? Tohle neslyším každej den," řeknu mu: „No co, já pán, ty pán..." Ale nebudu nikoho na­jímat za peníze, které bych na to jeho slavné jméno sehnal. Pokazit se dá i tak všechno ­a copak si to neumím dost po­kazit i sám?

Vlasta Redl (1959)

Sbohem, galánečko, Letiště, Rehradice, Husličky, Večer křupavých srdíček - tyhle a určitě i některé další kousky, jichž je písničkář Vlasta Redl auto­rem, patří do „zlatého fondu" hojně vytěžovaného u táboráků i při hospodském vyhrávání, aniž často jejich amatérští interpreti vědí, kdo je pod nimi ve skutečnosti podepsán. I když muzicíroval už od raného mládí na Valašsku v nejrůznějších bigbíto­vých kapelách, poprvé se v širším měřítku prosla­vil až jako frontman skupiny AG Flek. V 90. letech rozvinul svůj talent do různých směrů: folkového (spolupráce se Slávkem Janouškem a Samsonem Lenkem), viceméně folklórního (alba s Hradišťanem či Zuzanou Homolovou) a rockového, který převládá v jeho sólové tvorbě. Po tvůrčí pauze se Vlasta Redl vrátil na pódia s nezměněnou sestavou své kapely, která se jmenuje Každý den jinak. Bude k vidění i na někte­rých letních festivalech (například Rock for People), na podzim chystá nové album. Stále nejraději pije becherovku.

Mladý Svět - 10.6.2003