Vlasta Redl - Svoji muziku neustále zkrášluju
22.01.2001 05:00,
Luboš Rosí
Vlasta Redl, milovník hudební improvizace a zároveň preciznosti, je veřejnosti znám svým výrazně odmítavým
postojem ke stylovému škatulkování v oblasti folklóru, folku, popu
či rocku. Narodil se 14. dubna 1959 a mládí prožil ve Valašském
Meziříčí. Odsud vedla jeho cesta na koncertní pódia, po které nyní
kráčí už sedmadvacátým rokem. Prvním naučeným kytarovým akordem byl
pro něj podle jeho slov D dur, který vyloudil z kytary někdy
v roce 1972. Po prvotním období jeho hudební kariéry, kdy
vystupoval na bigbítových tancovačkách, přišlo na řadu mnohaleté
působení ve zlínské sestavě AG Flek, kde mu byli hudební partnery
například Ivo Viktorín, Karel Markytán či Radek Pastrňák
z dnešní ostravské sestavy Buty. Po několika obdržených
autorských cenách začal Redl tvořit sólově. Jakoby si před vydáním
prvních alb předsevzal, že každá jeho deska bude úplně jiná, přišel
například s poprockově laděným projektem nazvaným "Na výletě"
(1990), folkovějším výběrem starších věcí pojmenovaným "Staré pecky"
(1992), lidově zabarveným albem natočeným spolu s primášem
folklórního souboru Hradišťan Jurou Pavlicou nebo hloubavou sólovkou
"O kolo zpět" (1997). Dosud poslední deskou potom bylo předloňské
kapelní album "Každý den jinak", na němž se promítly všechny
předchozí vlivy - od lidových nápěvů až k folkrockově
prodchnutému bigbítu, typickému pro umělce dnes. "Nemám důvod dělat
to, co se ode mě čeká, baví mě prozkoumávat své možnosti.
Nepřemýšlím nad tím, kolik moji fandové vydrží, protože když se něco
povede, někdo si toho vždycky všimne. Anebo taky ne, a to mě na tom
právě nejvíc vzrušuje," říká muzikant, kterému v minulých dnech
vyšla další deska, tentokrát výběrová kompilace z devíti
předchozích alb.
Vlasto, sedmadvacet let koncertování je pořádně dlouhá doba.
Jak dnes bereš svoji muziku? Dá se říct, že dříve to byla klukovská
radost z možnosti držet kytaru v ruce a dnes to je denní chleba,
třeba i s určitou dávku rutiny?
Můj denní chleba není až tak každodenní a s ohledem na počet
obyvatel naší zemičky ani nemůže být. Když vás totiž něco baví
dvacet sedm let, jistě vás to nepřestane bavit ve chvíli, kdy k tomu
máte ty nejlepší podmínky. A navíc když do něčeho člověk dává jen to
nejlepší, co v něm je, to nejlepší ze své fantazie, pak o nějakém
zvyku nemůže být ani řeči. Já si například svoji muziku neustále
zkrášluju, a tak snad není divu, že mi nezevšedněla, když jsem jí
nedovolil chodit v teplákách...
Změnil se za ta léta hraní nějak tvůj pohled na publikum pod
pódiem?
Ne. Pořád si to užívám, nejvíc když se daří a lidem začnou svítit
oči...
Pro koho děláš hudbu?
To se trochu bojím říct, abych nebyl nařčen z podlézání.
Dnes je totiž "in" říct - děláme to pro sebe. Já neříkám, že ne - to
je přece to hlavní, proč se s tím doma člověk po nocích škrábe, ne?
Copak by se dalo strávit tisíce hodin nad stolem a jiných tisíce
hodin ve zkušebně a ve studiu, kdyby člověk nevěřil, že to potom
bude někdo poslouchat? Pro některé kumštýře je možná těžké zachovat
si ten nutný odstup při psaní a snaží se už předem o to, aby jejich
dílko mělo obecně oblíbitelné parametry. Já je neodsuzuju. Lidi jsou
totiž těžká droga. Já si to chci ale užívat beze zbytku, a tak se
snažím, aby se to dílko líbilo hlavně mně. Tím se vysvětluje, proč
se s tím tak pářu.
Řídíš se při své práci nějakými osobními kritérii, které tvoje
dílo musí nutně splňovat?
Mám dva požadavky. Zaprvé to musí být prosté, aby to pochopil i
blbý, a současně dost složité i pro toho nejchytřejšího, aby se mohl
neustále proposlouchávat do dalších a dalších vrstev písně.
Proč to nedělat jen pro ty chytré?
Jednak se jich asi nikde nesejde ani tolik, aby se mi složili na
cestu k nim, ale hlavně - můžu já vědět, jestli tu nejsem zrovna tak
kvůli těm druhým? Myslím, že kumšt asi není o nějakých sémantických
informacích, ale o pocitu, který sám dokáže vyvolat. Můj základní
požadavek na posluchače proto není IQ, ale jeho schopnost něco
cítit. Nepovažuju tedy za svůj úkol trousit moudro, jenom nechci
svého posluchače nechat znecitlivět. Snažím se mu proto hojící se
rány v srdci, skrze které člověk může vnímat svět, trošku rozdrásat.
Vzpomeneš si ještě teď po letech, kdy a v souvislosti s čím
jsi se cítil poprvé slavný?
Necítím se slavný. Já si pod tím slovem představuju něco úplně
jiného, než to, co se mě týká.
Máš nějakou profesionální hranici úspěchu, za kterou nikdy
nechceš jít?
Nemám. Úspěch je pro mě, když se mi povede písnička nebo celá
deska. Nebo koncert. Z toho mám velkou radost. Proč bych ale měl pro
svoji radost stavět nějakou hranici, copak jsem cvok? Já vím, ty asi
myslíš takový ten "úspěch za každou cenu", ale to, myslím, fakt není
můj problém. Pečlivě zvažuju možný dopad jakékoli nabídky a už
několikrát jsem vyhodil lidi, kteří mě chtěli dostat někam, kde jsem
nechtěl být, i s jejich milióny. Můžeš si koupit desku s mojí prací,
můžeš si koupit "lístek na Redla", ale kupuješ si jen místo na židli
v sále. Já nejsem na prodej. A už vůbec ne na lístky.
Myslíš, že člověk by v tom, co dělá, měl pořád stoupat?
Myslíš, že stoupáš?
Já nevím, rád bych tomu věřil. Záleží, co si pod tím kdo
představuje. Člověk by si totiž měl naložit jen tolik, kolik unese.
Například když nahrávám a hraju šestnáct nebo i více hodin denně, po
pár týdnech jsem schopen hrát mnohem těžší a rychlejší party než
běžně. Nemám ale chuť v tomhle nadstandartním tempu něco zásadního
stvořit, protože bych to pak běžně nemohl hrát. Nikdy totiž nebudu
mít možnost před každým koncertem deset hodin cvičit.
Takže cítíš, že existuje nějaký tvůj strop toho, co jsi
schopen dělat...
Každý má někde strop svých všedních možností. Myslím ale, že toho
svého jsem ještě nedosáhl. I když je pravda, že ten absolutní strop
mě možná ani tolik nezajímá, a pokud ano, tak především
v psaní, kde jsem ho ale ještě taky nedosáhl. Uvidíme...
Pocházíš z Valašska, stejně jako spousta dalších
úspěšných muzikantů. Je v této krajině nějaká bylinka, která
podporuje růst tolika výborných hudebníků?
Ano, ale není to bylina, nýbrž dřevina a jmenuje se trnka nebo
též slivoň...
Koho si ze svých bývalých nebo současných hudebních partnerů
nejvíce vážíš?
Asi Pepy Šobáně. Mimo jiné proto, že to se mnou vydržel sedmnáct
let a hrajeme spolu pořád dál.
Lákalo by tě někdy v budoucnu znovu spolupracovat například se
Zdeňkem Hrachovým, Jurou Pavlicou, či Radkem Pastrňákem?
Se všemi jmenovanými jsme víceméně vyčerpali možnosti vzájemné
inspirace, takže si nejsem jistý, jestli by z toho ještě něco
zásadně nového mohlo vůbec vzejít. Kdyby na to ale přišlo, já bych
to jistě nesabotoval. Se Zdenkem i s Radkem si rád sednu na pivo,
protože jsme toho spolu zažili opravdu dost. Juru v posledních
letech bohužel vídám už jen v televizi a to je taky důvod, proč
jsem mu předloni navrhl přerušit naše společné vystupování do doby,
než si na mě najde aspoň dva dny. Je třeba se totiž sejít a vymyslet
nějaké inovace, protože poslední společná zkouška AG Fleku s
Hradišťanem byla před šesti lety. I když bylo pořád narváno a naše
koncerty byly stále stejně skvělé, tak hrát pořád dokola šest let
starý program už mi připadalo nečestné. S ohledem na to, že jsem od
té doby Juru neviděl, soudím, že o nějakou další společnou práci moc
nestojí. Každopádně desky, které od té doby Hradišťan vydal, ho plně
omilostňují.
Jak moc se tě dotkne rozchod s hudebním partnerem, jako teď
například rozchod s Michalem Vašíčkem?
Muzikanti přicházejí a odcházejí, muzika zůstává. A někdy jí
dokonce přibude, jako v případě odchodu kluků z dnešních Buty
z bývalého AG Fleku.
Dotkne se tě, když od tebe někdo odchází?
Když chce někdo odejít, nemůžete mu v tom bránit. Po někom se vám
stýská víc, po někom míň. Já nejsem flegmatik. Obvykle ale všechny
ty rozchody znamenají začátek něčeho nového. Když začne být v kapele
dusno, musí se trochu vyvětrat, jinak by to mohlo člověka přestat
bavit a to si nemůžeme dovolit. A nakonec, i když se cesty muzikantů
někdy rozejdou, staré přátelství vždycky převáží nad neshodami,
protože nic není lepším základem přátelství, než povedená společná
práce.
Kde bereš energii pro svoje koncerty?
Já energii beru právě z té hudby, do které jsem si ji předtím po
troškách nasysloval při skládání. Při koncertě ji peru do lidí a
oni, když to jde dobře, mi ji zase vracejí znásobenou zpět. Je to už
asi za hranicemi racionálního chápání, ale někdy jde úplně fyzicky
cítit, jak to do člověka bije. Je třeba se tomu umět otevřít, i když
vám v tom může řada vnějších vlivů zabránit.
Které vlivy myslíš?
Především se nesmím za celý den nechat oprudit, což je často
těžší, než koncert samotný. Proto na šňůrách spíše prchám do lesů a
raději jím v šatně chlebíčky, než abych šel na teplou večeři do
hospody a riskoval, že se tam nechám vytočit. Od chvíle, kdy otevřu
oči, se musím až do večera našlapávat a když to jde hladce, večer to
mám.
Je to i případ festivalů?
Ne tak docela. Mizérie festivalů je v tom, že mají velké časové
skluzy, a tak já, ač jsem "našlapaný" na osmou, hraju nakonec v
jedenáct. Obvykle se tam ani není kam schovat, takže z vás ta
energie pomalu odchází. Je to všechno trochu "duchařina", ale kdyby
to bylo snazší pochopit, možná by se mi někteří lidi nedivili, že
před hraním kolem sebe trochu kopu.
Pojďme se teď bavit chvíli o současnosti. Koncem loňského roku
ti vyšlo výběrové dvojalbum "Téměř všecky pecky". Znamená pro tebe
nějaký mezník v kariéře, kterým účtuješ s minulostí, respektive
s prací posledních let?
Ani ne. Byl jsem sice vždy zarytým nepřítelem všelijakých
nesmyslných samplerů a kompilací, ale zároveň jsem chtěl mít nějakou
"vizitku" pro lidi, kteří mě moc neznají. Sestavil jsem si proto
takový reprezentační výběr. Původně jsem si ho chtěl nechat vypálit
u kamaráda jen pár kousků, abych až zase pojedu do ciziny a někdo se
mě tam zeptá "a co to je za muziku, co hraješ?" mohl něčím
posloužit... Nakonec mi ale v BMG nabídli, že to vydají normální
cestou, tak se už pouze dodělal opravdický obal a přidaly se dva
klipy. A zatím to nevypadá na obchodní sebevraždu, tak jsem rád, že
se jim nemusím cítit dlužen.
Co posluchači na dvojalbu najdou?
Jsou na něm věci asi z devíti CD a dvou divadelních inscenací, ke
kterým jsem psal hudbu. Dohromady jedenatřicet písní, dva
videoklipy v počítačovém formátu a virtuální booklet s texty.
Na čem pracuješ teď?
Kromě přípravy svých oficiálních webových stránek mám roztočené
dvě desky a po úspěchu "lidového muzikálu" "Kubo" na Nové scéně v
Bratislavě přišly ze Slovenska další zajímavé nabídky, tentokrát už
k autorské práci. Asi si jednu vyberu, protože na Slovensku se teď
už dýchá volněji a lidi jsou na nás "Čehúny" o hodně milejší než
krátce po rozdělení. My jsme tam totiž nikdy nedobyli bůhvíjak silné
pozice, tak když se mi teď otevírají dveře, cítím přirozenou potřebu
strčit do té škvíry nohu.
Údajně nebudete teď s kapelou nějaký ten měsíc koncertovat.
Proč?
Kam moje paměť sahá, zejména v lednu a v únoru se hrálo vždy jen
vzácně. První koncerty prostě budou až v březnu. Dokonce byly roky,
kdy jsme začínali jezdit až na konci dubna a táhli pak až do konce
května a já bych se k tomuto modelu velice rád vrátil. Jednak se dá
na takovou "velkou šňůru" po všech stránkách lépe připravit, jednak
můžeme pořadatele v menších městech doplatit z těch velkých sálů,
takže nás tam mají radši a v neposlední řadě je to mnohem
příjemnější, protože jezdit po českých cestách v zimě už dnes není
jen o nervy, ale o život. Souvislé volno je pak samozřejmě lepší pro
koncentraci na práci ve studiu a pro psaní.
Takže to není tím, že by jsi se cítil po spoustě koncertů
unaven?
Únava s tím asi nemá co dělat, protože ve studiu se pracuje často
celé týdny prakticky nonstop. Být na šňůře mi proto připadá spíše
jako odpočinek. Jak jsem říkal, člověk může přes den zajít do lesa,
po koncertě do hospody a to ve studiu prostě nejde.
Na závěr se nemůžu nezeptat, co je nového u tebe doma v
Tramtárii?
Mám nového souseda. Je spolumajitelem hokejového mužstva Senators
Rosice, které momentálně vede první ligu, a tak mě brává na hokej.
Měl jsem fakt strach, že ten barák koupí nějaký vůl, ale Franta je v
pohodě, má rád muziku a za těch pár týdnů, co tu je, už mě stihl
naučit létat na padáku. No řekni - nemám já kliku?
Převzato z
http://www.musicserver.cz.