Pod rentgenem Vlasta Redl

Cítíte něco ve vzduchu? Ano? Tak to bude proto, že folkrockový bard Vlasta Redl pro nás právě teď jistě chystá další hudební lahůdku. Od posledního alba, natočeného se skupinou Každý den jinak, už uplynula slušná řádka měsíců a pochybuji, že své domácí studio v malé vesnici na jihovýchod od Brna nechá zahálet. Takže než se novinka objeví na pultech, připomeňme si, kde se tento zpěvák, textař, kytarista, mandolinista,…, producent a bonviván vlastně vzal.

Hudební kariéra Vlasty Redla zdaleka nebyla přímočará. Ponejprv začínal jako hráč na basu a kytaru v tanečním orchestru, poté brázdil pár let po okolí Valašského Meziříčí se zábavovými kapelami a převzatým repertoárem tehdejších bigbeatových hvězd. Přelom nastal až ve chvíli, kdy se za prací přestěhoval do Zlína. Zde počala jeho misijní cesta v „pobigbítování“ moravského folku. První Redlovou „obětí“ se stala folková kapela z nedalekých Vizovic – Fleret. Její kapelník Hrachový přizval zdatného muzikanta Redla v dobré víře k toliko k hostování a dočkal se spolu s ostatními členy Redlovy plné angažovanosti a postupného tendování kapely k rockovějšímu zvuku. Z ranných dob spolupráce pochází portovní hit „Letiště“ a udává se, že i slavná redlovská „Sbohem, galánečko“ je výsledkem spojení sil dvou excelentních melodiků, Hrachového a Redla. Zatímco Hrachový tíhne k syrovějšímu, zemitému vyznění písní, Redlův rukopis se naopak vyznačuje zaoblenými hranami, jemnou melodikou, silným citem pro vyváženost a odvahou k experimentu, ať již melodickému, tak aranžerskému.

Redlovy fleretovskéčasy ukončilo „lano“ z uznávaného zlínského folkového uskupení AG Flek. Z kapely totiž nedlouho po vydání první desky „Blázni umírají nadvakrát“ odešla na mateřskou dovolenou výborná zpěvačka Blanka Táborská, a zbylé duo Markytán & Viktorin (mj. majitel známého nahrávacího studia „V“ ve Zlíně) hledalo vhodného kandidáta na uvolněný post. Vlasta Redl překonal jejich očekávání, a to i tím, že po jejich postupném odchodu převzal jméno kapely i pro své další projekty, například pro vynikající spojení folku, rocku a worldmusic (čili folklóru…) na společném albu s Jurou Pavlicou a Hradišťanem.

Neboť působí zákon zachování energie, tak to, co Redl dal kapelám, jimiž prošel, rockového, to se mu vrátilo v podobě jeho vlastního tíhnutí k folku. V době největší slávy AG Fleku, kterým mj. prošla takřka celá sestava kapely Buty (Pastrňák, Kroczek, Nytra, často hostoval basista Vavřík), byl jinak extrovertní Redl doslova a dopísmene ukecán, aby to zkusil i sólově. A tak se na sklonku osmdesátých let představil na pódiu Malostranské besedy a jeho melodický, ale razantní projev, propojující folk s rockovým drivem a nádechy moravské lidové melodiky, měl obrovský úspěch. Mohl se tak zařadit po bok největším folkařům té doby, Mertovi či Nohavicovi – ale neudělal to. Na svém sólovém debutu místo sladkobolných balad přinesl elektrické blues, jaké se v tuzemsku nenosí. Nebyly to ony „ucajdané dvanáctky z Hanspaulky“, blues zde spočívá v posmutnělé, nostalgické náladě s občasnými erupcemi síly a melancholickým účtováním svých milostných i životních proher. Velký komerční úspěch přišel až s deskou, na níž spolupracoval Redl s Jiřím Pavlicou a spojenými silami AG Fleku a Hradišťanu. Ačkoli se mnozí pokusili podle podobné receptury namíchat stejně lahodnou směs poetiky, citu pro přirozenou lidovou melodičnost a rockového tahu, nikomu z následníků se již nepodařilo úspěch a kvalitu alba z roku 1994 napodobit. Redl tak mohl nenápadně odkázat na AG Flekovskou desku „Tramtárie“, která přináší velmi podobnou, radostně melancholickou folkrockovou hudbu, avšak ani to, že je obecně považována za vůbec nejlepší tuzemské folkrockové album v historii, jí nepřineslo větší ohlas.

Několik následujících let se Redl věnoval hostování na deskách svých přátel a budování studia ve svém novém domově v malé vesničce nedaleko Brna. Koncem devadesátých let pak přišel s folkově decentní deskou „O kolo zpět“ a jeho zatím posledním albem je takřka rockově hřímavé album „Vlasta Redl se skupinou, která se jmenuje Každý den jinak“.