VLASTA REDL A PRÁZDNINY NA LEDĚ
Uveřejněno dne: 30.5.2001
Je 15. květen 2001, 21 hodin. Atmosféru ve vyprodaném sále v Praze
na Opatově ještě pomáhá doladit úvodní reprodukovaná instrumentální
iluminace, světla se tlumí a do energií nabitého prostoru se vlévají první
tóny písně, jejíž slova předurčují dění celého koncertu: Všechno co chci,
je tě nenechat jít…
Výtěžek dnešního koncertu jsme se rozhodli věnovat manželkám
finských hokejistů, kteří neunesli tíhu slávy a demonstrativně se upálili
před pražskou ambasádou, vymezuje Vlasta Redl aktuální kulisu koncertu
tři dny po velké slávě našich hokejistů.
Málokdy a málokomu se povede na svém představení posluchači přinést tak
koncentrovaný a zároveň strhující zážitek z písní, melodií, rytmů, textů,
poezie, slov a humoru ve dvouhodinovém, bez přestávky letícím večeru. Vše
na první pohled působí náhodně, až málem nepřipraveně, výběr písní,
hudební improvizace, průvodní slova i celý program, jakoby to bylo
vytvořeno právě v okamžiku a samovolně vyplynulo z atmosféry, ze situace a
z dané chvíle při komunikaci muzikantů s posluchačem. To není běžný
folkový koncert, kam si jdeme poslechnout a pobrukovat své zamilované
písničky. Vlasta Redl nabízí mnohem víc: servíruje nám své písně v nových
souvislostech, nejprve si posluchače připraví pomocí zcela nečekané
předehry a teprve kdesi na jejím konci zazní nám známá skladba jako odměna
i překvapení. Ale po překvapení většinou přichází úleva, odlehčení. Ne
však u Redla! Právě v tom okamžiku vše graduje. Buď do vás napumpuje
melodii plnou rockovou silou, nebo vás naplno vtáhne do příběhů, křehkých
textů a poetických balad.
Pro Redla charakteristická a těžko napodobitelná energie
koncertu je vytvořena zejména zvukem kapely. Ten po odchodu kytaristy M.
Vašíčka vykrystalizoval mezi třemi zcela svébytnými nástroji tvořícími
melodii. Nová instrumentální situace víc napovídá, v čem je skutečná síla
kapely. Základ soundu vytváří Karel Macálka hrou a nastavením zvuku svých
varhan. Možnosti legendárního Roland D50 už léta na svých koncertech stále
potvrzuje např. Paul McCartney a tato hudební paralela zas není až tak
překvapivá. S varhanami je v souznění Redlova kytara, se širokým prostorem
pro sólové party a s uvážlivým používáním elektronických efektů. Ale i
tady je stále co objevovat, viz třeba nový zvuk kytary v úvodu k písni
Bože můj.
A když už je kotel pod velkým tlakem, Vlasta okamžitě situaci odlehčí
některým se svých osvědčených klaunských výstupů a průpovídek. Chvíli, kdy
mu na kytaře praskla struna, pohotově tématicky vyplnil: Kamarádi se mi
vždycky přijdou pochlubit, že si koupili kytaru dražší než dům a já jim
říkám, já ti to věřím, určitě hraje dobře, ale nechci se toho dotýkat, s
cizejma kytarama je to jako s cizejma babama, buď to stojí za …, nebo
byste ji taky chtěli, obojí je špatně. Fakt je, že skutečně ty kytary
přejímají určité vlastnosti svého pána a zase je tu určitá podobnost: na
některý kytary už možná hráli všichni. Na tuhle moji kytaru už se
pokoušelo hrát několik hudebníků a nikdo z toho nedostal ani hoří,
naposled Jimmy Hendrix, ten se z toho tak zfetoval, že to nemohl pochopit,
…
Výběr písní, které na koncertu odezněly, časově zahrnuje celé poslední
desetiletí. Ze způsobu provedení je vidět, že Redl je má rád všechny
stejně, chce je předkládat opakovaně, pouze v nových souvislostech, aby
posluchač s jeho pomocí stále něco objevoval. Třeba Montér blues na
krásné modré kytaře uvedl Vlasta slovy: Teď vám zahrajeme píseň,
která byla napsaná v sebeobraně, aby se TO prostě nestalo, protože jak
správně Ujčík podotkl, že Pánbůh je asi Čech ... Pánbůh asi chce, aby se
toho stalo co nejvíc, proto stvořil ten svět tak pestrý. To je můj názor,
já nejsem v žádný církvi ani v sektě, to já prostě hlásám, aniž bych k
tomu měl pověření, nebo abych něco papouškoval, prostě si myslím, že to
tak je. Určité věci v mém životě mě o tom utvrdily, tak si myslím, že i
když Pánbůh chce, aby se toho stalo co nejvíc, tak si myslím, že je mu
jedno na jaké úrovni se tak stane, jestli na hmotné, nebo pouze meditační,
proto jsem, abych odvrátil, že se TO doopravdy stane, napsal tuto píseň.
Nicméně ta píseň je hodně ze života…
Potom, snad v obavě z velkého
filosofování, vše odlehčí: … Já tolik mluvím kvůli tomu, aby Karel
chytil tempo… vidím, že tóninu už má,…
A pak najednou divákovi
vyvstane celá ta hloubka textu Montér blues: …/holka, všechno ti vydrží
tak dlouho, / jak dlouho to k tobě putuje, / ale co je navždy, to nepřijde
nikdy, / protože prostě to tu je /
Některé Redlovy písně postupně zrají v čase. Já například za jednu z
takových považuji Opět na výletě. Té nehrozí zestárnutí ani
omrzení. Když už si posluchači mysleli, že koncert vygradoval, přináší
Redl další překvapení: … člověk, kterého jsem údajně inspiroval k tomu,
aby strávil léta dřiny cvičením na nástroj, který ho později proslavil a
který proslavil on po celém světě - naše posila ze zámoří Radim Zenkl z
Kalifornie. Zahrajeme vám části některých stupnic.
Fenomén Radim Zenkl by určitě zasloužil
samostatný článek. Pamětníci si možná vzpomenou na Portu 1989, kde
vystupoval se skupinou Tyrkys. Pár týdnů před revolucí odešel do Ameriky
za svými idoly ve hře na mandolínu, zejména za Davidem Grismanem, aby jej
po deseti letech práce ten samý legendární hudebník osobně pasoval na
nejlepšího mandolinového hráče na světě.
Překvapení účastníci koncertu bez dechu sledovali Zenklovy brilantní
hudební kousky v ukázkách z jeho nejnovějšího alba Neklidná radost
(Restless Joy, 1999). Zenkl pro mandolínu vyvinul některé originální
techniky, např. "duo-styl", který zní jako dva nástroje hrající současně.
Při produkci se někteří diváci překvapeně rozhlíželi, kdože další to tu
ještě hraje. Po této hudební vložce už Zenkl na jevišti zůstal a zbytek
koncertu se skupinou odehrál, jako by k ní patřil odjakživa. Taky si
zahrál na flétnu v irské lidové písni Sally Gardens, kterou u nás
hrála Asonance a později i Nedvědi.
Ale to už koncert vrcholil. To, že Redl přitahuje posluchače napříč
generacemi, dokazuje příhoda s diváky v první řadě, kteří sebou vzali na
koncert malé dítě a to uprostřed té veliké hudební produkce usnulo. Vlasta
průběžně kontroloval jeho stav, i drobnou historku pohotově přidal:
Luboš Svatoš z Hradišťanu, takový ten houslista drobné postavy, mi
jednou usnul v Německu na koncertě skupiny Motorhead, stejně jako to dítě
vpředu, v mém náručí. Je pravda, že jsem ho kojil slivovicí. Jsem rád, že
se konečně v naší malé zemičce narodil hudebník, že se tu nerodí jen samí
hokejisté, ale i Smetanové,… prosím vás, mám malý soukromý dotaz: Není to
dítě hluché?…
Nakonec Redl představil skupinu Prázdniny na ledě: David Moravec
(Macálka), Slavomír Lener (Šobáň), Jiří Dopita (Velčovský), Bobby Hull
(Zenkl) - dnes jsme trochu parazitovali na úspěchu našich silnějších
kamarádů, okomentoval situaci. A prodlužovalo se bez úpravy ledu a
nakonec všichni hráči za nekonečného aplausu publika vyzkoušeli samostatné
nájezdy.
Skóre a výsledky:
Všechno, co chci, Vracaja sa dom, Jak vlastně
vypadáš má milá (s předehrou ze seriálu Nemocnice na kraji města),
Příteli, Montér blues, Opět na výletě, Z veliké dálky, Revival (R.
Zenkl - album Restless Joy, vyd. Ventana, 1999), Down by the Sally
Gardens (irská lid., Zenkl - flétna, Macálka - varhany), V hornom
dolnom konci, Démon, Co když, Zase nic, Bože můj, 6&90, Kalinka
(instrum. - Zenkl), Husličky
Sestavy týmu:
Vlasta Redl - zpěv, el. a ak. kytary,
mandolína, Josef Šobáň - zpěv, basa, David Velčovský -
bicí, Karel Macálka - zpěv, klávesy, kytara, a host: Radim
Zenkl - mandolíny, flétna
KD Praha Opatov, 15. 5. 2001, Josef Vančura
Převzato z http://www.internetfolk.cz.