Je 15. květen 2001, 21 hodin. Atmosféru ve vyprodaném sále v Praze na Opatově ještě pomáhá doladit úvodní reprodukovaná instrumentální iluminace, světla se tlumí a do energií nabitého prostoru se vlévají první tóny písně, jejíž slova předurčují dění celého koncertu: Všechno co chci, je tě nenechat jít…

Výtěžek dnešního koncertu jsme se rozhodli věnovat manželkám finských hokejistů, kteří neunesli tíhu slávy a demonstrativně se upálili před pražskou ambasádou, vymezuje Vlasta Redl aktuální kulisu koncertu tři dny po velké slávě našich hokejistů.

Málokdy a málokomu se povede na svém představení posluchači přinést tak koncentrovaný a zároveň strhující zážitek z písní, melodií, rytmů, textů, poezie, slov a humoru ve dvouhodinovém, bez přestávky letícím večeru. Vše na první pohled působí náhodně, až málem nepřipraveně, výběr písní, hudební improvizace, průvodní slova i celý program, jakoby to bylo vytvořeno právě v okamžiku a samovolně vyplynulo z atmosféry, ze situace a z dané chvíle při komunikaci muzikantů s posluchačem. To není běžný folkový koncert, kam si jdeme poslechnout a pobrukovat své zamilované písničky. Vlasta Redl nabízí mnohem víc: servíruje nám své písně v nových souvislostech, nejprve si posluchače připraví pomocí zcela nečekané předehry a teprve kdesi na jejím konci zazní nám známá skladba jako odměna i překvapení. Ale po překvapení většinou přichází úleva, odlehčení. Ne však u Redla! Právě v tom okamžiku vše graduje. Buď do vás napumpuje melodii plnou rockovou silou, nebo vás naplno vtáhne do příběhů, křehkých textů a poetických balad.

Pro Redla charakteristická a těžko napodobitelná energie koncertu je vytvořena zejména zvukem kapely. Ten po odchodu kytaristy M. Vašíčka vykrystalizoval mezi třemi zcela svébytnými nástroji tvořícími melodii. Nová instrumentální situace víc napovídá, v čem je skutečná síla kapely. Základ soundu vytváří Karel Macálka hrou a nastavením zvuku svých varhan. Možnosti legendárního Roland D50 už léta na svých koncertech stále potvrzuje např. Paul McCartney a tato hudební paralela zas není až tak překvapivá. S varhanami je v souznění Redlova kytara, se širokým prostorem pro sólové party a s uvážlivým používáním elektronických efektů. Ale i tady je stále co objevovat, viz třeba nový zvuk kytary v úvodu k písni Bože můj.

A když už je kotel pod velkým tlakem, Vlasta okamžitě situaci odlehčí některým se svých osvědčených klaunských výstupů a průpovídek. Chvíli, kdy mu na kytaře praskla struna, pohotově tématicky vyplnil: Kamarádi se mi vždycky přijdou pochlubit, že si koupili kytaru dražší než dům a já jim říkám, já ti to věřím, určitě hraje dobře, ale nechci se toho dotýkat, s cizejma kytarama je to jako s cizejma babama, buď to stojí za …, nebo byste ji taky chtěli, obojí je špatně. Fakt je, že skutečně ty kytary přejímají určité vlastnosti svého pána a zase je tu určitá podobnost: na některý kytary už možná hráli všichni. Na tuhle moji kytaru už se pokoušelo hrát několik hudebníků a nikdo z toho nedostal ani hoří, naposled Jimmy Hendrix, ten se z toho tak zfetoval, že to nemohl pochopit, …

Výběr písní, které na koncertu odezněly, časově zahrnuje celé poslední desetiletí. Ze způsobu provedení je vidět, že Redl je má rád všechny stejně, chce je předkládat opakovaně, pouze v nových souvislostech, aby posluchač s jeho pomocí stále něco objevoval. Třeba Montér blues na krásné modré kytaře uvedl Vlasta slovy: Teď vám zahrajeme píseň, která byla napsaná v sebeobraně, aby se TO prostě nestalo, protože jak správně Ujčík podotkl, že Pánbůh je asi Čech ... Pánbůh asi chce, aby se toho stalo co nejvíc, proto stvořil ten svět tak pestrý. To je můj názor, já nejsem v žádný církvi ani v sektě, to já prostě hlásám, aniž bych k tomu měl pověření, nebo abych něco papouškoval, prostě si myslím, že to tak je. Určité věci v mém životě mě o tom utvrdily, tak si myslím, že i když Pánbůh chce, aby se toho stalo co nejvíc, tak si myslím, že je mu jedno na jaké úrovni se tak stane, jestli na hmotné, nebo pouze meditační, proto jsem, abych odvrátil, že se TO doopravdy stane, napsal tuto píseň. Nicméně ta píseň je hodně ze života…
Potom, snad v obavě z velkého filosofování, vše odlehčí: … Já tolik mluvím kvůli tomu, aby Karel chytil tempo… vidím, že tóninu už má,…
A pak najednou divákovi vyvstane celá ta hloubka textu Montér blues: …/holka, všechno ti vydrží tak dlouho, / jak dlouho to k tobě putuje, / ale co je navždy, to nepřijde nikdy, / protože prostě to tu je /

Některé Redlovy písně postupně zrají v čase. Já například za jednu z takových považuji Opět na výletě. Té nehrozí zestárnutí ani omrzení. Když už si posluchači mysleli, že koncert vygradoval, přináší Redl další překvapení: … člověk, kterého jsem údajně inspiroval k tomu, aby strávil léta dřiny cvičením na nástroj, který ho později proslavil a který proslavil on po celém světě - naše posila ze zámoří Radim Zenkl z Kalifornie. Zahrajeme vám části některých stupnic.

Fenomén Radim Zenkl by určitě zasloužil samostatný článek. Pamětníci si možná vzpomenou na Portu 1989, kde vystupoval se skupinou Tyrkys. Pár týdnů před revolucí odešel do Ameriky za svými idoly ve hře na mandolínu, zejména za Davidem Grismanem, aby jej po deseti letech práce ten samý legendární hudebník osobně pasoval na nejlepšího mandolinového hráče na světě.

Překvapení účastníci koncertu bez dechu sledovali Zenklovy brilantní hudební kousky v ukázkách z jeho nejnovějšího alba Neklidná radost (Restless Joy, 1999). Zenkl pro mandolínu vyvinul některé originální techniky, např. "duo-styl", který zní jako dva nástroje hrající současně. Při produkci se někteří diváci překvapeně rozhlíželi, kdože další to tu ještě hraje. Po této hudební vložce už Zenkl na jevišti zůstal a zbytek koncertu se skupinou odehrál, jako by k ní patřil odjakživa. Taky si zahrál na flétnu v irské lidové písni Sally Gardens, kterou u nás hrála Asonance a později i Nedvědi.

Ale to už koncert vrcholil. To, že Redl přitahuje posluchače napříč generacemi, dokazuje příhoda s diváky v první řadě, kteří sebou vzali na koncert malé dítě a to uprostřed té veliké hudební produkce usnulo. Vlasta průběžně kontroloval jeho stav, i drobnou historku pohotově přidal: Luboš Svatoš z Hradišťanu, takový ten houslista drobné postavy, mi jednou usnul v Německu na koncertě skupiny Motorhead, stejně jako to dítě vpředu, v mém náručí. Je pravda, že jsem ho kojil slivovicí. Jsem rád, že se konečně v naší malé zemičce narodil hudebník, že se tu nerodí jen samí hokejisté, ale i Smetanové,… prosím vás, mám malý soukromý dotaz: Není to dítě hluché?…

Nakonec Redl představil skupinu Prázdniny na ledě: David Moravec (Macálka), Slavomír Lener (Šobáň), Jiří Dopita (Velčovský), Bobby Hull (Zenkl) - dnes jsme trochu parazitovali na úspěchu našich silnějších kamarádů, okomentoval situaci. A prodlužovalo se bez úpravy ledu a nakonec všichni hráči za nekonečného aplausu publika vyzkoušeli samostatné nájezdy.

Skóre a výsledky:
Všechno, co chci, Vracaja sa dom, Jak vlastně vypadáš má milá (s předehrou ze seriálu Nemocnice na kraji města), Příteli, Montér blues, Opět na výletě, Z veliké dálky, Revival (R. Zenkl - album Restless Joy, vyd. Ventana, 1999), Down by the Sally Gardens (irská lid., Zenkl - flétna, Macálka - varhany), V hornom dolnom konci, Démon, Co když, Zase nic, Bože můj, 6&90, Kalinka (instrum. - Zenkl), Husličky

Sestavy týmu:
Vlasta Redl - zpěv, el. a ak. kytary, mandolína, Josef Šobáň - zpěv, basa, David Velčovský - bicí, Karel Macálka - zpěv, klávesy, kytara, a host: Radim Zenkl - mandolíny, flétna

KD Praha Opatov, 15. 5. 2001, Josef Vančura

Převzato z http://www.internetfolk.cz.