Shora někdy něco shodí
V Tramtárii Vlasty Redla teď znějí „bubnující“ tanečníci

Když ve třinácti vyměnil hračky za elektrickou kytaru, asi netušil, že našel první kousek ze skládačky svého života muzikanta a textaře. Vlasta Redl (42) prostě věří, že když dostal do vínku schopnost psát a zpívat písničky, což není dáno každému, musí se s tím dokázat poprat. Ale je to boj, ve kterém - jak říká - nelze jednou provždy zvítězit.

Do Tramtárie, kde Vlasta bydlí, jsme přijeli tak, jak bylo předem domluveno: Dělám teď muziku pro Mahenovo divadlo v Brně podle původního Felliniho scénáře Silnice; v noci točím a přes den spím. Přijeďte po poledni. Něco uvařím, potom snad se mnou bude rozumnější řeč. Úderem druhé jsme klepali na okno. Za chvíli v pokoji voněla káva a byl čas na první otázku.

Jakou má pro vás noc moc?

V noci nikdo neotravuje. Přes den sice můžu zamknout a vypnout telefon, ale nejde ho mít vypnutý pořád, co kdyby přece jen zavolal ten Clapton... Po pravdě řečeno, dělá se mi stejně dobře přes den, ale to se vyrušuju hlavně sám. Když je venku hezky, vyjdu ven, že se jen nadechnu, vejdu do zahrady a najednou mám v ruce motyku anebo se přistihnu, že tlačím sekačku.

Vaše písničky prý vznikají velmi dlouho?

Na některých textech už mám nalítáno řádově tisíce hodin a pořád nejsou hotové. Když se nemůžu přes něco dostat, je důležité tu písničku prostě vysedět - dotáhnout to s tužkou v ruce až do okamžiku, kdy se služba tam nahoře nad vámi konečně slituje a něco vám shodí...

Doslova?

Míval jsem v pracovně poličku, kde stály krabičky od sirek. Celou noc jsem takhle zase seděl nad jednou z těch nepolapitelných písní, až jsem se nad ránem dostal do toho polobdělého stavu a najednou rána! Z poličky, v naprostém bezvětří, spadly sirky a já jsem to za pět minut dopsal.

Zdál se vám někdy text?

Bohužel ne. Ale občas se stane, že se probudím a mám v hlavě verš, který snad odněkud ze sna přišel... Dřív jsem to nezažíval, protože většinu života pro mě ráno znamenalo stres - budík, kletby, zase jsi zaspal, rychle umýt, boty, kabát a pádit do školy, do práce... V té době se mi to stávat ani nemohlo, protože prudké ranní pohyby zahánějí dobré nápady. Člověk tak nějak sám sebe předběhne, a už se nedohoní. (Smích.)

Píšete denně?

Trefně to řekl pan Werich - kdo chce doopravdy něco napsat, ten musí psát denně, i když nemá žádný nápad. Musí si k tomu stolu sednout, aby až to přijde, tam vůbec byl a ten okamžik neprošvihl. Pavel Dobeš se mi jednou svěřil (promiň, Pavle, to máš za ty trenky), že vždycky, když si v noci odskočí od psaní za kamarády na kafe, roztáhne nad stolem deštník, aby oklamal dozorčího. Možná bych ale neměl lidem brát hračku a měl je nechat při tom, aby si o písničkářích mysleli, že si prostě vždycky někde vypijou a potom ty texty sypou z rukávu.

Ale v takovou chvíli se prý nedá nic napsat...

Napsat ano, ale číst se to ráno nedá, natož tomu rozumět. Já už si dnes v hospodě raději nedělám ani poznámky. Kdysi jsme popíjeli s kamarádem, rovněž textařem, když tu jsem náhle dostal geniální nápad. Vím, že taková věc se nesmí nahlas nikomu říct, protože se z toho nápadu člověk vykecá a už ho nikdy nedodělá, ale řekl jsem si, že tu geniální píseň obětuji našemu letitému přátelství. I on se hned nadchl a začali jsme myšlenku dále rozvádět. Druhý den jsem hledal ten papírek a na něm stálo: Letěla kachna vzduchem..., tak jsem mu hned volal, ale nevěděl taky nic. Tož tak.

Co na vás platí v muzice?

Mám rád otevřenost, upřímnost, jednoduchost. Muzika mě musí vzrušovat. Pokud je pro mě ale příliš průhledná a já vím, co bude v příštích taktech, tak mě přímo odpuzuje. Je to zase celý komplex věcí, které mě musí přesvědčit, od materiálu až po prezentaci. Kdo mě chce zaujmout, musí stát o moji důvěru. A tak trochu sleduju, jak se kdo chová i mimo ty své propagační klipy. Někdo je už od pohledu blb, a tak mu přespříliš inteligentní image škodí. Jindy vidím oduševnělý obličej zpívat ty největší banality a říkám si: Vidíš, děvčico nešťastná, bylo ti to třeba? Je důležité neztratit určitou drzost... Velmi se mě dotkne, když vidím, že někomu stálo za to udělat něco jen z pouhé naděje, že to někdo pochopí. Někdy se potom paradoxně stane, že to osloví spoustu lidí.

Taky jste některé věci psal z pouhé naděje?

Býval jsem dost tvrdohlavý a snad mi to zůstalo.

Ale vaše poslední deska Pecky téměř všecky je spíš výběrem toho nejlepšího - proč jste ji vydal?

Pecky jsou takovou mojí vizitkou. Původně jsem si jich chtěl nechat (načerno) vypálit u kamaráda jenom několik kusů, které bych mohl za sebou zanechávat na cestách. Ale moje mateřská firma, aby zabránila mému drobnému pirátství, mně nabídla vydat to jako dvojkompakt. Budiž tedy. Nakonec to, že jsou moje vizitky k mání v obchodech, mě nijak zvlášť nepobuřuje.

Kde hledáte inspiraci pro nové písničky?

Jsem zvědavý. Snažím se dohlédnout, kam až sahají možnosti mojí fantazie, jak je schopná se „zhmotnit“ v textu, v pocitu, který pak prožije někdo jiný. Hraju si s tím jako dítě s ohněm. Ve třinácti jsme odhodili cvočkama obité winchestrovky a popadli elektrické kytary, protože jsme zjistili, že s tím naděláme daleko větší rámus. Nejdřív se člověk potřebuje vyblbnout, dělat rachot a peklit, a po nějaké době se stane, že se i nechtě v člověku objeví něco tak zajímavého, až ho to samotného dojme. Potom se ptá, kde se to tam vzalo, kdo to tam dal. V útlém věku se to člověk snaží ze sebe vyvrhnout, odstranit, což vede k otroctví psacího stolu. Ale když si člověk uvědomí a přijme skutečnost, že jsou věci, které jsou mu dané, tak zjistí, že je povinen s tím něco dělat.

Jak vzniká vaše písnička?

Někdo píše z jedné vody načisto, já sbírám po kouskách. To souvisí s jinými mými profesemi. Píseň vnímám jako celek. Představuju si ji například jako krásnou holku. Takže než se pustí mezi lidi, musíte ji oblíknout, obout, učesat, nazdobit a naučit chodit. Někdy je vznešená a jindy spíš rozevlátá a přidrzlá. Musíte ji oblíct podle toho, jaká je, ne podle toho, co od ní chcete. Text je taková duše písně, rytmus by mohly být nohy (u nás v Čechách někdy nosí trochu těžké pozadí), z harmonie a aranžmá je tělo, melodie - to je obličej a doprovodné melodie jsou ruce, vlasy a třeba sólo v písni je kabelka.

Ne rtěnka?

Rtěnka - nebo vůbec make-up - to už patří do kompetence zvukařů. Neslyšela jste nikdy muzikanty říkat: „Ten nám to zas natřel?“

Poslední deska bylo trochu ohlédnutí, ale rodí se něco nového?

Pracujeme s tanečním souborem SĽUK (Slovenský Ľudový Umelecký Kolektív, soubor písní a tanců, tentokrát spíše bez krojů - pozn. red.) na společném koncertním turné, bude to zas po letech něco většího. Místo bubnů prostě budeme mlátit nohama, rukama a celými těly o ozvučené jeviště a o sebe navzájem, do toho bigbít. Mám už v pásu prvních deset minut muziky s „bubnujícími“ tanečníky (a tanečnicemi) SĽUKu a vypadá to, že jsme vynalezli něco... já vám to pustím... Momentálně hledáme pro tento projekt nějakého opravdického manažera.

***

Posloucháme neuvěřitelné rytmy vznikající při pohybu tanečníků, znějící jako bubny primitivních kmenů, doprovázené něžnou muzikou. Tím teď zní Tramtárie, kde jsme se setkali s muzikantem a textařem Vlastou Redlem, který nám vedle muziky naservíroval výbornou čínu, kterou okoukal od Číňanů v San Francisku.

Na svých více než rok připravovaných internetových stránkách, jejichž součástí bude i Rádio Tramtárie, hodlá od nového roku vysílat například naživo kapelní seance přímo ze zkušebny.

MICHAELA HRUŠKOVÁ

Převzato z http://www.televize.cz.